Už mě nebaví se koukat na televizní zprávy. A je úplně jedno, které televize. Koronáč teď trochu ustupuje, už netvoří 75% obsahu zpráv. Televizní zemědělci, kteří před nedávnem ještě plakali nad suchem popraskanou půdou, teď pláčou nad zatopenými poli. Obyčejné poctivé zemědělce, kteří se nadřou na svých polích a teď jim voda všechno vezme, lituji. Nelituji žluté řepkaře a ty, co si na polích místo obilí vysázeli sluneční elektrárny. Ty ať vezme čert. Počasí se měnilo, co svět světem stojí, akorát o tom nikdo před vynálezem televize neinformoval veřejnost.

Ještě se vrátím k aeroliniím. Jestli jim stát půjčí, to je už na facku, jak se říká. Když ministr přes všechno mele o tom, že se k nám hrne Ryan Air a tomu musíme zabránit: „Nevím, proč bychom měli podporovat společnost Ryan Air, které dala dotace britská vláda, musíme pomoci ČSA.“ Než pan ministr vypustil z huby tuto nehoráznou blbost, mohl si zjistit, že Ryan Air je Irská společnost, která nemá s Velkou Británií nic společného. Proč by tuto společnost podporovala Anglie? Ale guru řekl, ministr přes všechno papouškuje, národ zaplatí.

Pryč od politiky. Pamatuji si, že za komunistů jsme měli v polovině šedesátých let uhelné prázdniny. Panečku, komunisti, ti uměli sněžit a mrznout! Až nebylo uhlí a nebylo čím ve školách topit. Byli jsme se ségrou na chatě ve Velké Úpě a máma nám volala, abychom nejezdili do Prahy, že škola stejně není, protože není uhlí. V chatě byla tehdy velká vymoženost- televize. Tam byl tak zrnitý obraz, že se dalo těžko rozpoznat kdo je Kvašňák a kdo Simonová. Ale dalo se při troše představivosti poznat jakési postavy, jak ve vánici se snaží rozmrazit vagony s uhlím. Ségra šla smutně dělat snídani. Byla smutná, protože se do školy těšila, ona byla vždy trochu jiná. Mně mohla být škola ukradená, také jsem na rozdíl od ní neměl nikdy samé jedničky. I v první třídě v pololetí, kdy jsme měli jen jednu známku, všichni měli jedničku, akorát já jsem měl dvojku. Možná ještě Setnický měl dvojku, ale to byl třídní blb, který ukončil všeobecné vzdělání sedmou třídou a vystudoval nakonec na policajta. Ale mě paní učitelka Hrdinová prostě neměla ráda, protože jsem o ní řekl, že je šišatá a Majda Majerová to na mě práskla.

Ségra byla smutná ještě další dva týdny, než mrazy polevily a uhlí rozmrzlo. Chodil jsem rád v Úpě nakupovat. Cestou byl domeček, kde měl majitel krajinku s vláčky. Nádhera! Když jsem tam byl nedávno, domek stále stojí, ale místo vláčků tam je krám s křišťálem a podobnými hnusy. Velká škoda! Teď už by mě nebavilo chodit tři kilometry po silnici pro mléko, housky a salám.

Teď nebyly uhelné prázdniny, ale koronavirové. Amálka dostávala úkoly přes počítač. Vždy mi ukazovala, jak je má už hotové. „Dědo, já se tak strašně těším do školy!“ Po kom to dítě je? Hlídal jsem ji, malovali jsme si a najednou povídá: „Dědo, máš tu strašný nepořádek, mohu ti ho uklidit?“ A začala uklízet můj „umělecký“ nelad. Všechno srovnala, utřela prach, akorát letadla vynechala, protože měla oprávněný strach, že bych se zlobil. Po této akci, když jsem Amálku večer vracel, říkal jsem Honzovi, jestli by jí neměl udělat testy DNA. „Proč?“ „Ta nemůže být naše, já jsem bordelář, ty ještě větší a ona je tak pořádná a ještě se těší do školy! Kdyby ti nebyla tak strašně podobná, byl bych si jistý, že nemůže být z naší rodiny. Už i má skvělá maminka měla poněkud volnější vztah k pořádku a teď je tady někdo pořádný!“ „Neboj, podívej se do jejího pokoje, tam ji vztah k pořádku opouští.“ Aspoň, že tak!

Letos slavíme se spolužáky sedmdesát. Naposledy slavil Petr. Sešla se tam fajn parta lidí, kteří odmítají stárnout. Věk je stav duše, nikoliv datum narození. Chodím do Jeepu za otcem majitele baru. Pavlovi je 87 a je s ním ohromná legrace a je plný energie na rozdíl od jeho syna. Když jsem s ním, vzpomenu si na slova Jana Wericha: „Bernard Shaw se dožil sta let, je to dlouhý, nebo krátký život? Krátký, protože stále měl co říci. Zatímco po celém glóbusu je já nevím kolik dvacetiletých, kteří tady již dvě stě sedmdesát let nemuseli být!“ A to je pravda! Nerozumím si s dotykovým telefonem, chytá mě fantas, když mi někdo volá a já přetáhnu symbol sluchátka a obrazovka zbělá a naskočí tam nějaké kraviny. Nepřijmu hovor a mlátím prstem do displeje a vztekám se. Zuzana mi řekne: „Proč se vztekáš? Stačí ten hovor přijmout. Proč sis nekoupil jablko, jako mám já, ten je intuitivní!“ Každý soud by mě po té vraždě musel osvobodit! Nenechávejte svůj majestát cloumat vztekem!

Dokud mi chutná víno, přijímám a vyměšuji a líbí se mi ženské, je to dobré! A naštěstí se zase může chodit na dobrou muziku!