Začátek prázdnin. Utichla škola pod naší zahradou. Sousedovic děti, které se od rána do večera koupou v bazénu a při tom řvou, kamsi odjely. Říkáme jim „vodní děti“. To, že řvou, mi rozhodně nevadí, to mají děti v popisu práce.

A tak je tady nezvyklé ticho. Byl jsem dnes ráno u lékařky na pravidelné prohlídce. Vždy se těším, až mě bude měřit tlak. To si přede mnou klekne. V mém věku ne mnoho žen si přede mnou kleká, ostatně, ani za mlada jich nebyla kvanta. Když jsme v sedmdesátých létech chodili na mejdany do Mostecké ulice, snažil jsem se tam sbalit nějakou holku. Hučel jsem do ní jak čmelák do meze, huba mě bolela a myslel jsem si, že jsem geniální. Pak přišel Ivan Gabal, usmál se, začal tančit a já jsem byl druhý. Musím uznat, že tančil velmi pěkně, holt měl nadání. Tehdy jsme vymysleli akci „najdi střed Karlova mostu“. Něco podobného udělali dnes s dlouhým stolem a s hostinou po celé délce Karlova mostu . Byla to náramná legrace. Udělali jsme si plakáty: „pojďte s námi najít střed Mostu!“ a šli jsme. Měli jsme křídy a každý si udělal značku, kde si myslel, že ten střed je. Fízlové z toho byli paf! Nabalovali se na nás další a další lidi. Cestou jsme popíjeli a odhadovali jsme, kde ten střed je. Mě napadlo, že udělám u prvního oblouku značku s popiskou: „tady to není“. Komitét hledačů se sešel a vyřadili mne, že každý má nárok na jednu značku a že jsem tedy vyřazen. Uplatil jsem je lahví Vinohradského červeného, což byl strašlivý blivajz, skoro takový, jaký dnes nabízejí moravští vinaři pražákům. Ale bylo to pro nás dostupné víno. Tento skvost se míchal v nuselských vinných sklepích ze všeho, čeho se v Evropě potřebovali zbavit. Jestli chcete hledat nuselské vinné sklepy, nenajdete je. Byl to původně pivovar a myslím si, že po roce 89 někdo moudrý, nejspíš hygienik, zatrhl výrobu Vinohradského červeného, Dalibora a jiných strašných patoků.

K měření Karlova mostu si mohl každý vzít cokoliv na měření. Já jsem měl dvacetimetrové pásmo, ale byli i tací, kteří měli třiceticentimetrové pravítko, ba byli i tací, kteří měli na měření mostu papírové měřítko s poučnými hesly, jako „Šibal a Šipka tě varují: kdo neplave jako štika, ať neskáče do rybníka!“ Případně: „Pivo, víno, slivovice, havárie nemocnice!“

Láďa Hlavatý se sestrou Hankou před tím most změřili a věděli, kde střed je. Nakonec, když už nás byl dav, jsme našli střed mostu a tam jsme umístili keramickou ceduli, kterou vyrobila jedna naše kamarádka. Pokropili jsme ji vínem a slavnostně zapili. Estébáci se sice chtěli vmísit do davu, ale my jsme se všichni znali a uniformovaní policajti se neustále vyptávali, kdo to organizuje a kdo to povolil. Na to jsme měli člověka jménem Štrougal. Neměl s předsedou vlády krom jména nic společného. Měl připravenou občanku a zeptal se: „Kdo z vás je velitelem zásahu? Jmenuji se Štrougal, tady je má občanka a ptal jsem se táty a ten říkal, že to je dobrý nápad, tak nás neobtěžujte, prosím!“ My jsme se tvářili všichni velmi vážně pokud nám to konzumace alkoholu dovolila a bavili jsme se tím, jak policajti stáhli ocasy a tiše se vypařili.

O mnoho let později jsem byl se Zuzanou u její spolužačky ve Vídni. Bydleli jsme u ní. Večer přišel její manžel zvěrolékař domů. Je to Rakušák a česky moc neumí. Jak mě uviděl, rozzářil se a povídá: „Honza, kde se tady bereš? Ty seš tady se Zuzanou? Svět je malý! Pamatuješ se, jak jsme měřili Karlův most? To byla náramná sranda! A ty mejdany v Mostecké! Na to se nedá zapomenout!“ Mario byl už za mlada šedovlasý a i když neuměl česky, byl velmi komunikativní. Jeho tehdejší kamarádku, nyní ženu jsem si nevybavil, jeho ano. „To byl týden! Paní domu, když šla ráno do práce, nás překračovala a nepamatuji si, že by nás někdy okřikla. Jo, Mostecká, to byl takový treff punkt!“

To byla malá exkurze do dob bolševika, kdy všeobjímající tupost a šeď se dala zpestřit hovadinami, které jsme vymýšleli. Cedule vydržela na mostě velmi krátce, fízlové ji sebrali. Bohužel, na nynější akci s prostřeným stolem jsem nebyl, nevěděl jsem o ní a hrozně mne to mrzí.