„Tento způsob léta jeví se mi nešťastným!“ děl mistr Antonín Důra, maně dýchaje na teploměr plovárny říčních lázní. Napřed koronáč nám všem zcela změnil plány, pak jsme se připravovali na „extrémně horké a suché léto“, jak pravila podivná meteorkářka Honsová v televizi. „Honsová je kráva!“ prohlásil můj kamarád, který meteorologii přednáší. Tento poznatek nicméně nikterak nemění skutečnost, že každý den prší a je chladno.

Chystali jsme se s naší muzejní skupinou opět na okruh do Anglie. Naplánoval jsem to, Zuzana našla hotely na trase a všichni jsme se těšili. Poslední výlet do Anglie jsme museli o rok odložit, protože Radkovi nepřišlo volno a jeho dcera lékařka ho po vyšetření „uzemnila“, jak říkáme my, letci. Musel se podrobit složité srdeční operaci. Tento fakt jsme všichni respektovali a vyčkali jsme věcí příštích. Rekonvalescence proběhla v pořádku. Radek sice na dceru vrčel, že mu vlastně nic nebylo, ale ta tvrdila, že by ho neoperovali jen tak pro srandu. Díky odkladu, jsme se na výlet o to víc těšili a za vytrvalost jsme byli odměněni nádherným zážitkem.

Letos jsme měli a vlastně stále máme naplánovaný okruh severovýchodní. Letecká, automobilová a tanková muzea, těšte se na nás! Ale ten čínský exportní sajrajt nám zcela zkřížil plány. Místo Duxfordu jsme například byli ve Kbelích. Od dob natáčení mého seriálu před dvěma roky se muzeum hodně změnilo. Dlužno říci, že k lepšímu. Vytrhli osmnáctku (IL 18 OK-NAA) z kopřiv, kde léta hnila a začali jí opravovat a renovovat. Stejně tak Avii 14-32 OK-MCI. Zatímco České aerolinie spějí po téměř stoleté existenci díky nekompetentním zásahům politických partají, ke svému konci. Její historie v muzeu vstává z mrtvých. A vlastně i má historie! Avia 14 bylo první letadlo na kterém jsem na Ruzyni pracoval. Začínal jsem v hangáru B na generálních opravách těchto krásných letadel. Do smrti nezapomenu na vůni mazlavého mýdla, kterým se letadla myla. Mám dojem, že se už takový sajrajt ani nevyrábí. Každé letiště, respektive jeho dílny jinak voní. Když jsem nastoupil na Heathrow, tam se chodilo podzemím pod motorárnou. Byly tam šatny a umývárny. Tam měli všude tekuté mýdlo, které zvláštně vonělo. Pro nás to byl naprostý luxus. Na začátku devadesátých let jsme si o něčem takovém mohli nechat v Praze jen zdát. Dílny v Rize zase voněly kafem! Vedoucí totiž koupil mechanikům profesionální kávovar a vůně kávy se šířila celými dílnami. A já, ač s vysokým tlakem, jsem vždycky dostal chuť na voňavé teplé kafe. Zejména ve tři ráno, když se člověk vrátil promrzlý z plochy, ta vůně byla jako droga.

Předpokládám, že se v Rize nic nezměnilo. Ale na Heathrow motorárna neexituje, Viscount house také ne a kde mají dnes mechanici šatny, netuším. Místo tohoto komplexu tam stojí dnes terminál 5, nerez a sklo a bez jakékoliv atmosféry. Ale mé vzpomínky na Runway Caffe a vůni hangáru zůstanou. Bylo to mé první setkání s kapitalistickým vykořisťováním ubohých dělníků. Chudáci měli v prďárně kávovar, mikrovlnku, zalévací polévky a myčku na nádobí.

Hangár B na Ruzyni stojí. V jedné polovině je výcvikové středisko, které realitní makléř Lašák prodal Řízení letového provozu, aby si mohli vyplatit statisícové odměny. Druhou polovinu hangáru má Smartwings. Generálky letadel se tam dávno nedělají. Ty se provádí v dílnách patřících Agrofertu soudruha Bureše. Proto ten zájem o osud ČSA/Smartwings.

Jsem rád, že jsem si mohl v muzeu ve Kbelích sáhnut na mé mládí. Na začátku sedmdesátých let mě nic nebolelo a sbíral jsem pohlednice letadel a vůbec všechno kolem letadel. Dnes mě bolí nohy a záda, pohlednice si dělám sám a letadla na kterých pracuji jsou úplně jiná, než ta v muzeu. Ale jediné, co je stále stejné, je, že je stále miluji a je mi s nimi dobře!