Každým rokem v tuto dobu, jezdíme na akci „Trio Honzas“. Začali jsme před třiceti léty, Mému Honzovi bylo pět a Mates za námi přijel s babičkou na chatu do Veselí nad Lužnicí. Ta chata byla a je pro mne nejkrásnější místo na zeměkouli. Pod chatou teče Nežárka, kde jsme trávili naše dny. Babička (moje maminka) po pár dnech odjela a já jsem si užil nádherný týden s pětiletým a s osmiletým klukem. Večer jsem jim vyprávěl příhody, které jsem si vymyslel. Oba Honzové poslouchali a doplňovali mě, co tam ještě musí být, že ten tahač nebyl Mack, ale Freghtliner, ale musel být s dvěma výfuky a s čumákem a s obytným prostorem. Na poslední chvíli mi zachránili život. Seděli jsme na verandě u petrolejky a byli jsme šťastní. Od té doby jsem musel slíbit, že se akce bude opakovat každý rok.

Protože jsme byli tři Honzové, akci jsme pojmenovali „Trio Honzas“. Kluci během roku sestavili jídelníček. Základem byla polévka po-pa. Nehledejte v tom žádné záhadné cizí slovo, je to pondělí – pátek. Zpravidla jsem začal kuřecí a přidáváním různých ingrediencí se postupně měnila. Majstrštyk bylo zakončení týdne hrachovkou, nebo gulášovkou. V půli týdne to byla indická s kari a ta se pak změnila. Ostatně jak chlapci rostli, požadovali kari do všeho.

O chatu jsem díky kejklům mé bývalé ženy přišel. Zažil jsem od ní různé podpásovky, ale toto byla největší sviňárna. Nic tím nezískala, ale já jsem přišel o milované místo, kde vyrůstal můj Honza a moji synovci. Moje máma se tam o ně starala celé léto, kluci jezdili na kolech na nákupy a bylo nám tam všem dobře. Ale to není přeci přípustné!

Pak jsme jezdili na chalupu na Kost. Chalupa se poněkud rozpadá a tak rodina Zuzany uvítala, že aspoň ten týden se o ni někdo stará. A chlapci rostli a mají své děti, Kupodivu, oba mají Honzíky. Není to dávno trio, ale pětice. Amálka je na týden prohlášená za kluka a Štěpán je také Honza.

Vloni jsem se poprvé nezúčastnil. V Beauvais jsem na kluky myslel každým dnem. Večer jsme spolu mluvili díky vynálezu jménem Skype. Bylo mi smutno. Kluci sice nebyli na chalupě na Kosti, ale na chatě na Orlíku. Na rozdíl od chalupy, tady je koupání padesát metrů od chaty. Ovšem co má své plus, má i mínus. Tady majitel žádá, abychom se přezouvali a všechno musí být po ukončení pobytu na tom samém místě. Majitele vidím díky bohu jen jednou ročně a vždy se předvádí, jakým je skvělým kuchařem. Nikdy jsem od něj nic nejedl, ale souprava neuvěřitelně tupých nožů svědčí o opaku. Naostřil jsem aspoň tři nože a dal jsem se do práce.
„Ty vole, cos to udělal, dyk se vo to pořeže, ten o vaření jenom kecá, ostatně jako o všem. Víš, jak ho štve, když ví, že umíš vařit?“
„Ale já si na tom nijak nezakládám, mě to prostě baví!“

K Trio Honzas patří í návštěva muzeí a vůbec kultura. Letos jsme byli v muzeu v Rožmitále pod Třemšínem. Každému toto muzeum doporučuji. Je zde expozice o Janu Jakubovi Rybovi, který zde učil a provedl zde prvně svou slavnou Mši vánoční. Bohužel zde také v lese za Rožmitálem dobrovolně ukončil svůj život. V tom muzeu je také skvělá expozice automobilů Aero. Je to důkaz, že jsme dokázali postavit nádherná auta bez Němců. Aero 50 z roku 1940 strčí směle do kapsy všechny koncernové zázraky. Dodnes je to nádherné auto. Bohužel jeho replika Gordon na podvozku Forda Escort z let devadesátých, díky majetkovým sporům majitelů, zanikla.

K projížďkám po okolí jsme používali mé osmimístné auto, které jsme překřtili na school bus. Když jsme přijeli do Rožmitálu, parkovala vedle nás klasická rodinka: maminka, babička a vnučka. Maminka se trochu divila, když z našeho auta vylezlo osm lidí.

Děti celý den létaly venku, řvaly a byly šťastné. Kluci, tatínci, jezdili po jezeře s radiem řízenými loděmi. Matesovi jeho ruský model hasičského člunu začal hořet! Malinko se ruské motory přehřály.

Večery jsme trávili na verandě chaty, kde jsme pořádali diskotéku. Chlapci vybírají ty nejstrašnější songy. Dlouho se na špici držel Sandu Ciorba s písní Pe cimpoi. Letos se na jeho místo dostal Budulínek versus galantní jelen. To je strašný úlet! Kamarádi muzikanti promiňte! Samozřejmě, umění bylo zastoupeno Jiřím Schmitzerem a jeho songem „Řekněte prdel!“ Před vnoučaty se nikdy nesmělo ani zaklít a najednou večer, když předstírali spánek, slyšeli: Řekněte prdel! To až budou vyprávět doma maminkám, to bude rachot!

Odevzdali jsme děti maminkám, které je prohlédly jestli nemají klíšťata a namočily je do vany. Amálko, Štěpáne a Honzové díky! Byl to krásný týden!