Je krásný večer po parném dni a já sedím na zahradě a popíjím víno. Koukám na nebe, jestli nezahlédnu ISS. Létá nad Smíchovem mezi jedenáctou a půlnocí.

Když jsem seděl s dětmi (35 a 40) na chatě na Orlíku, letěla stanice nad námi a krásně zářila. Já jsem také zářil a po litru vína jsem se rozhodl, že si ISS vyfotím telefonem. Zuzana mě donutila koupit chytrý telefon. Jak jsem už napsal, chytrý telefon není kompatibilní s blbem, takže s ním mám problémy. Po jistém množství vína mne popadne hrdost a moudrost stáří (zcela mylná představa) a mám dojem, že jsem sežral Šalamounovy trenky. I vzal jsem svůj nový mobil, namířil jsem na stanici a zmáčkl jsem spoušť. Zablesklo se. Oba Honzové spadli pod stůl:
„Ty vole, von to fotil bleskem, to je magor!“ Takhle se ta holota nezvedená vyjadřovala o starci.
„Víš, jak se museli na té stanici leknout? Letí, plní vědecké úkoly a najednou, když si tak letí nad Orlickou přehradou, prásk a blesk! Ukaž, co jsi vyfotil?“
„Možná, že to bude trochu zamlžené, protože jsem neodložil doutník, ale nešť!“
„Mates, vidíš, jak jsou tady namačkáni u okénka a všichni říkají „Chees“!
„Asi to pošlu panu Grygarovi, ten vašeho tatínka pochopí a nebude se řehtat jako idiot!“

Od té doby každý večer Honza a Mates seděli v danou dobu a koukali na oblohu. Vždy, když se nad lesem vynořila ISS, tak jsem musel poslouchat, jak letí nakřivo, protože jsou všichni namačkáni u okénka! Takového mám syna a synovce, stáří si vůbec neváží.

Honza se dnes vrátil z Basileje a hned jeho první otázka byla: „Fotil jsi?“
Prdlajs, nefotil. Ale byl jsem dnes na kole.
„Jak se ti jelo s novým kolem?“
„Namlátil jsem si a strašně mě bolí nohy.“ Mám vyhřezlé ploténky a tak mám problém skrčit pravou nohu. Kamarád přede mnou zastavil, já jsem také zastavil, ale když jsem chtěl zvednout pravou nohu, abych seskočil, neohnul jsem ji a tak jsem kolo zahodil a putoval po hubě až k plotu. Naštěstí nic nejelo a tak se kolu, ani mně nic nestalo. Nasedl jsem a jeli jsme dál. Po ujetí 18 kilometrů jsem řekl: „A dost!“ Pro skutečné cyklisty to je velmi úsměvná vzdálenost, ale mne už tak strašně bolely nohy, že jsem naložil kolo do motorového automobilu a odplazil se ke kamarádovi dodržovat pitný režim. Netušil jsem že budu v sedmdesáti taková brambora a je mi jasné, že to musím zlomit. Nebudu si hledat mladou milenku a nebudu se předvádět, ale chci se aspoň normálně pohybovat.

Když jsme dali dohromady starého Jaguára, kterého jsem si koupil k sedmdesátinám, byl jsem s ním nakupovat. Po nákupu jsem přicházel v garážích ke svému autu a tam si ho nějaký pán fotografoval. Samozřejmě - jako hrdý majitel jsem měl radost. Otevřel jsem kufr a dal si tam nákup a chtěl jsem nasednout do auta. Je to nízké auto a tak jsem tam napřed strčil hlavu, pak jsem si sedl a nakonec jsem se tam snažil nacpat nohy. Strašně to bolelo. Nakonec jsem je tam ale nacpal.
Ten pán ke mně přišel a smál se: „Když jsme byli mladí a pružní, tak se nám o takovém autě mohlo akorát tak zdát. A teď, když ho máme, tak se do něj nemůžeme dostat! To je nespravedlivost!“ Měl pravdu ten pán. A to ještě neviděl můj gymnastický výkon, když před nákupním centrem Lužiny nějaký idiot zaparkoval asi tak třicet centimetrů od mého vozu. Při mé postavě a délce dveří u dvoudveřového auta je nesmysl se do něj dostat. Otevřel jsem pravé dveře, spustil okénko u levých dveří, pak jsem vylezl na to SUV a okénkem a pootevřenými dveřmi jsem se dostal dovnitř. Nějaké pubertální slečny z toho měly druhé vánoce.

V televizi poslouchám, jak majitelé a manageři super drahých pražských hotelů pláčou nad úbytkem klientely. Před dobou „koronáčovou“ ohrnovali nad Čechy nos a zřetelně jim dávali najevo, že chudinu neubytovávají. A teď se smutně prochází luxusními (většinou nevkusnými) liduprázdnými interiéry. Na rozdíl od nich majitelé hotýlků mimo Prahu si mnou ruce, jak lidé vyměnili Hurghadu třeba za Hamr na jezeře.

Naše muzejní skupina vyráží také po vlastech českých. V sobotu jsme byli v Rožmitále. Já v krátké době už podruhé. Tentokrát tam bylo ve vojenském prostoru setkání vojenských terénních aut. Pak jsme navštívili Městské muzeum. Opět jsem obdivoval auta značky Aero. Je to vskutku nádherná sbírka! Dvě věci mne zarazily: muzeum má přes poledne zavřeno (!) a cukrárna o které jsem říkal, že je skvělá, tak není skvělá. V plné sezóně mají z důvodu dovolené zavřeno! To, že měli zavřeno tři měsíce kvůli koronáči, jim nestačilo. Kdyby majitel této a jim podobných podniků přišel pro dotaci, hnal bych ho, vedro nevedro! Hospoda v sousedství otevřeno měla a výborně jsme se tam najedli.

Doyen naší skupiny Pavel nás upozornil na skvělou cukrárnu Stáňa v Jílovišti. Matouš miluje sladké, tak jsme tam zajeli a neudělali jsme špatně. Cukrárna je opravdu skvělá, otevřená a plná lidí. Tam nemají strach, že je Pražáci vyžerou (a přinesou peníze). Vřele doporučuji!