Je noc a konečně se ochladilo. Sedím na zahradě a proti svíčce koukám na mou strašně zapatlanou skleničku s červeným vínem. Mám za to, že červené víno je nejlepší lék na koronáč. Užívám ho vnitřně a protože jsem už starý, občas i zevně, když se pobryndám. Je krásné ticho, ani Praha nehučí. Naše velká stará zahrada je dvacet minut od Václaváku a tak sem před dobou koronáčovou doléhal noční hukot velkoměsta. V noci je nádherně! Miluji tu atmosféru a klid. Nikdo neseká trávu, ba ani jiné stroje se neozývají. Soused má vnoučka, je mu asi tak šest let a ten roztomilý chlapec miluje sekačku a tak každý den jezdí sem tam po zahradě se sekačkou. Stěží dosáhne na madlo, ale seká a seká. Babička, zdravotní sestra, se na něj zamilovaně kouká, jak mu to jde, a nenapadne ji, že by tomu roztomilému chlapci mohly ujet na trávě nohy a sekačka by ho mohla trochu zkrátit. Nebo může odlétnout kámen a vzít ho po hlavě (nejspíš se to asi už stalo). Když sekal týden, den, co den, od rána, do večera, měl jsem už toho kraválu plné zuby. Další týden jsem už nevydržel a když jsem zase slyšel: „Babiško, já budu sekat, jo?“
Než stačila zamilovaná babička chlapečkovi vyndat sekačku a dolít benzín, zařval jsem: „To ani náhodou, žádné sekání! Už toho bylo dost!“
„Dneska asi ne, pan Čech by se zlobil.“
„Honzo, musíš na toho kluka takhle řvát?“
„Evo, kdo to má poslouchat, proboha!“
„Nejsi nějaký přecitlivělý? On tak strašně rád seká, tak proč bychom mu to nedopřáli, ne? Ostatně, teď tady týden nebude, tak budeš mít klid.“ To dítě neseká, to jenom jezdí po trávě se sekačkou a dělá kravál. Roztomilý chlapeček se začal vztekat, že chče šekat. Chče a chče! Babička vzala chlapečka na ulici a dala mu křovinořez! Kamení a hlína létaly na všechny strany. Čekal jsem, že nějaký kamínek brnkne o mé auto, pak by brunátné násilí slavilo svůj triumf!
„Šli jsme raději na ulici, abychom, tě nerušili!“ Dát malému dítěti křoviňák je ještě větší blbost, než sekačka. Dlužno podotknout, že babička je zdravotní sestra a dědeček je lékař! Jeden by řekl, inteligentní lidé!

Můj webový hostitel Vláďa Veit mi napsal, jak přišel domů zcela běsný ze super-hiper. Reprodukovaná hudba ho tak vytočila, že nebyl schopen dokončit nákup. Ovšem stejné příšernosti se ozývají i z našich rádií. Mám několik kamarádů muzikantů, ale ty na Českém rozhlase neuslyšíte. Ani Láďa Mišík, ani Ivan Hlas, nebo Olin Nejezchleba, ale mečících umělců je tam mnoho. Nedovedu si představit, že bych si zpíval při vaření písničky pana Callty. Tento chlapec mi utkvěl v hlavě, protože byl hostem Všechnopárty. Vynikal šumlováním a obřím egem. A už to, že si změnil jméno Calta na Callta s dvěma el - prý, aby to bylo „umělecké“ o čemsi svědčí. Já jsem největší hudební muka zažil, když jsem letěl z Athén a letadlo letělo ve tři ráno a poslední autobus na letiště jel v sedm večer.
„Nějak to přežijeme v hale, ne?“ Zuzana netušila o čem mluví. V liduprázdné hale letiště řvala hudba, které moje maminka říkala „čalghi“. Umělá muzika vytvořená počítačem. Když je hala plná lidí, téměř ji nepostřehnete, ale v prázdné hale se rozléhá. Myslím si, že kdyby tím mučili teroristy, přiznají se po dvou hodinách i k tomu, že potopili Titanic! Nebylo úniku! Nakonec, když přestalo pršet, jsme utekli před halu. Tam nás čekalo další hudební překvapení: ve stánku, kde vařili kávu hráli vánoční koledy, které zpíval jakýsi dětský sbor! Bylo září! Ale koledy jsou stále snesitelnější, než strašná počítačová hudba.

Mám rád muziku, jsem odkojen Beatles, Rolling Stones, Matadors, Framus Five. Když jsem začal být „umělcem“ fotil jsem Tesaříky a jejich Yo yo band. Šlupka Svěrák, český Ray Charles, úžasná muzika, která ač nahraná, je v rozhlase neslyšitelná. Rozhlasové stanice nás krmí neuvěřitelnými sračkami a je úplně jedno, jestli jsou „veřejnoprávní“ nebo soukromé.

Chlapeček od sousedů odjel s rodiči zpět do Německa, takže bude klid a já budu moct psát i přes den na zahradě a k tomu si pouštět Janis Joplin. Do sluchátek.