Dostal jsem nádherný mail o který se s vámi chci podělit. 26. srpna je svátek svatého Rufa. Že žádného Rufa neznáte? Já také ne. Důležitější je, co se 26. srpna stalo v našich dějinách. Průsečíkem je Pražský hrad a jeho vládci. 26. srpna 1278 padl jako rytíř v bitvě u Suchých Krut Přemysl Otakar II, 26. srpna 1346 padl v bitvě u Kresčaku jako rytíř Jan Lucemburský, 26. srpna 2020 padl na zem ožralý Zeman a zlomil si ruku. Jo, dějepis je plný poučení! Je pravda, že neviditelný Zeman nikomu nechybí. Z návštěvy amerického ministra zahraničí neexistují žádné filmové materiály. Takže, bůh ví co vyváděl.

Diskutuje se o radě České televize. Takoví exoti jako je Veselý, nebo Lipovská, kamarádka soudružky Bobošíkové, dbají na čistotu naší veřejnoprávní televize. Zejména na to, aby nikdo neříkal proboha pravdu o konech soudruha Bureše, nebo o tom, že místo paralyzovaného prezidenta tady vládne vlekař, slávista a pumpař. Chci se zmínit o něčem, co expertům přes televizi zjevně nevadí - a to jsou absolutně stupidní dětské pořady na programu „déčko“. Kdysi ve Všechnopárty byl „umělec“ jménem Nesvadba. Před nevěřícně vytřeštěnými zraky pana Šípa dělal jakási zvířátka z lepicí pásky.
„Proboha, pro koho to je?“
„To je pro malé děti!“
„Ale tak malé děti snad u nás ani nejsou!“ Měl jsem doma týden Amálku a ta si jednou na sebe večer pustila proud neskutečných hovadností, který se jmenuje „déčko“. Chvíli jsem se na to nevěřícně koukal a vzpomínal na Všechnopárty. Tak malé a hloupé děti u nás nemohou být! Ploché, počítačem generované figurky, které měly být cosi (draci, mamuti?) a vydávaly skřeky. Odporné! Medvídek Pú, který mluví sprostě. Chudák Milne, kdyby tu hrůzu viděl, obracel by se v hrobě. Které hovado dokázalo krásnou a poetickou knížku o dětském světě takto zmrvit? A kdo jim k tomu prodal práva? Poprosil jsem Amálku, zda by nemohla tu hrůzu vypnout.
„Ale bude večerníček, dědo.“ Skutečně, byl a byl to klasický český krásný večerníček. Po tom přívalu hnusu to bylo jako čerstvá horská voda. Kdyby slovutná rada České televize místo strachu z toho, aby někdo neurazil varietní umělce, kteří si říkají vláda, dbala na to, aby televize neničila dětské duše. Pak se člověk nemůže divit, že děti na hřišti nemluví, ale vyluzují zvuky. Nikdo je nenaučil mluvit. Jednodušší je posadit je před televizi a pustit jim tu hrůzu, nebo jim koupit počítač a tam je nechat hrát hovadinu Main Craft. To jsem raději, když Amálka leze po stromech, visí za nohy na větvi a řve. Tak to má být.

Byli jsme spolu na Staroměstské radnici. Na věži jsem se jí snažil vysvětlit, kde je Hrad, kde je Týnský chrám, kde pracuje její maminka.
„A na tom hradu žije pan král?“ Než jsem stačil odpovědět, vedle stojící pán řekl: „Žádný král, blbec je to!“ Musel jsem Amálce vysvětlit, že kdysi tam žili králové, ale ty už bohužel nemáme.
Před Brožíkovým obrazem „Mistr Jan Hus před koncilem kostnickým“ jsem si vzpomněl na Hrabala jak jeho strýc prohlásil, že když umění, tak jedině Brožík.
„Mistra Jana jsem viděl již devětkrát a dá-li bůh, uvidím ho i po desáté!“ Ne, že by se mi ten obraz tak líbil, ale dělá tam Zuzana a tak jsem ho viděl nejméně desetkrát!

Jezdili jsme s dráhovými autíčky, byli jsme na výletech. Oběd ve vláčkové kavárně byl úžasný zážitek. Jídlo, které si člověk objedná, přiveze ke stolu modelová mašinka . Protože má zvukový modul, než si talířky vyložíte, parní stroj oddechuje, pak zahouká a rozjede se! Protože jsme měli mašinkový den, večer jsem Amálce četl „Pohádky o mašinkách.“

„Dědo, kdy už půjdeme do hospody?“
„Kristepane, dítě, tohle neříkej tátovi nebo mámě!“
„Ale slíbil jsi to!“ Abych to vysvětlil, šli jsme do Jeep baru, který je vedle a kde je zahrada a Amálka si tam dala zmrzlinu a limču. My jsme si dali pivo a šli jsme domů. Mezitím se setmělo a Amálka se mě křečovitě držela, protože by z křoví mohlo něco vyskočit! Ani na zahradě nechtěla sedět při svíčkách.
„Amálko, že ty se bojíš, že jo?“
„Ne, nebojím, ale je mi venku zima, dědo pojď domů a zamkni, prosím.“

Včera jsem Amálku vrátil a je tady zase pusto a prázdno (a ticho). Už se zase těším, až mě Amálka vezme za ruku se slovy: „Budeme blbnout, dědo?“