Celý den prší a to se člověku ani nechce z postele. Ráno, když jsem stál ve dveřích na zahradu, poslouchal jsem šumění deště. Ve čtvrtek jsem ještě snídal na zahradě. Pochlapil jsem se a bos jsem šel v lijáku sklidit poslední rajská. Pak jsem udělal snídani. Nabízel jsem Zuzaně, že můžeme posnídat na zahradě. „Ježíši, nebuď hned po ránu vtipný!“

Předevčírem tady jacísi chlapíci malovali čáry v naší ulici. Modré zóny! Pracoval jsem různě po světě, ale takovou sviňárnu, jako jsou modré zóny, takovou máme jenom my. Není alternativa! Nejsou záchytná parkoviště, není nic. Jen nás pražská radnice „dře jako financ kozu“.
„Prosím tě, vždyť jsi důchodce, to platíš minimum.“ - No jo, ale já mám těch aut šest! Chápu, že to je rozmařilost, ale měl jsem mé dědečky uložené, ale tam jsem dostal výpověď a tak mám auta u nás ve slepé ulici. Není tady ani stanice autobusu, ani metro, nic. Ale magistrát musí nějak z lidí vytřískat peníze. Určitě vím, že nebudu volit Piráty, ani anonysty. Piráti nic nepředvedli a anonysti toho předvedli až moc.

Dostal jsem vztek a vylil jsem si ho na chlápcích, kteří malovali čáry na silnici. Vím, že za nic nemohou, jen dělají svou práci, omlouvám se jim. Pragomorku, čili Hřiba a jeho skvadru nakopat!

V dobách mého mládí jsme měli u nás v ulici auto my (starou zetku Z4 z roku 1936), akademický malíř Edel (auto stejného typu), Kábrtovi, Krohnovi (Aero 50) a MUDr Janele (Cadillac 40). To bylo asi tak všechno. Jo a ještě u Krohnů bydleli Velgovi a Ti měli nádherného Tudora Cabrio. Pak se přistěhoval šachový velmistr Pachman a ten měl Volgu 21. Uprostřed naší ulice rostla tráva, jako na polní cestě. Lítali jsme tady na kolech jako šílení a nehrozilo, že by nás někdo srazil. Měli jsme klíč na krku, ale stejně se nikde nezamykalo. Mezi zahradami nebyly ploty, takže jsme mohli chodit na „drbes“ - ale my jsme raději přelézali ploty z ulice, protože to bylo dobrodružné. Divili byste se, jak se změnila chuť švestek, když je přinesl mámě pan Štorch, abychom nemuseli lézt přes plot. Pan Velický nám zkazil chuť třešní, když na nás volal: „Kluci, co blbnete, branka je odemčená, natrhejte si kolik toho chcete!“

Když otcové zakladatelé umřeli, zdědily domy po nich jejich děti. Ze začátku to fungovalo, ale pak se většinou ženské začaly mezi sebou štěkat a dělat si schválnosti. Takže nebylo jiné východisko, než domy prodat, protože na to vyplatit spolumajitele nikdo neměl peníze. S novými majiteli začaly růst ploty mezi zahradami. Noví Češi vykáceli staré a krásné stromy a vysadili keře, většinou túje. Takže většina zahrad začala vypadat jako urnový háj, nebo loučka rozptylu.

S urnovým hájem jsem si vzpomněl, jak jsem vyplňoval dotazník pro Sureté pro oprávnění vstupu na francouzská letiště. Asi na třetí pokus mi poslali dotazník v angličtině, neb francouzsky neumím. V dotazníku jsem našel otázky, které mne zarazily: povolání otce, povolání matky. Napsal jsem po pravdě, že otec zemřel v roce 1972 a matka v roce 2006. Další záludnou otázkou byla stálá adresa otce/matky. Napsal jsem po pravdě: urnový háj, Motol. Nejspíš to mělo osud všech dotazníků, nikdo to nečetl.

Zpět k naší zahradě: ségra nechala na zahradě krásné staré stromy. Takže jsou u nás stále nádherná tajemná zákoutí. Amálka se ráda bojí. Povídáme si, nebo si kreslí. Pak zmizí kdesi na zahradě. Vrátí se, v ruce má jablko a tváře jí hoří, protože zažila nějaké neskutečné dobrodružství:
„Dědo, tam nahoře u jezírka jsem slyšela bubáka a jsou tam žabičky!“
„Amálko, v jakém jezírku, máme dvě. U Todora, nebo u Márinky? A bubáci nejsou, to vítr šustil listím.“

Koukám, že stále prší a já mám rozepsanou knížku. Být doma není vůbec špatné.