Hradní mudrc a znalec všeho, druhdy vtipný glosátor, dnes jen zapšklý nemocný stařec, který kolem sebe plive jedovatou slinu… Řekl jsem nemocný? Omlouvám se - junák je to, kterého vodí jeho lotkouvodiči, kterých se křečovitě drží za ruku, viz trapná scénka při volbách. Tak tento pán vypustil ze svých zlatých úst moudrost, že umělci nejlépe tvořili, když byli hladoví. Řekl jsem si, že když to řekl prezident, který si vyléčil cukrovku tím, že jedl dorty, tak to musí být pravda. Konzultoval jsem to s mým hostitelem Vláďou Veitem. Souhlasil s tím, že musím hladovět, abych něco na úterý napsal. Tak jsem po prosté snídani - zbytek guláše, obložené chleby, čaj, káva atd. nevzal do úst. Vzpomněl jsem si na děti z Afriky s bříšky naběhlými hlady, nemyslím ty svalnaté mořeplavce s posledními typy iphonů. Bříško už naběhlé mám, ale že by hlady? No nevím, možná, že hlad už na mne působí. Nejedl jsem hodinu!

Panovník v době krize má povinnost veřejně vystoupit a podpořit morálně svůj národ. Co náš prezident? Je zalezlý v Lánech, v soukromém sanatoriu pana Mynáře. Nikomu nechybí. Když čirou náhodou vyleze, všechny kolem sebe uráží a blábolí pitomosti o nutnosti vybudovat kanál. To nám tady fakt chybí. Cimrman chtěl dát Čechům moře. Za pomoci mistra Marolda ho zhotovili na Staroměstském náměstí. A Zeman kanál! A opravdický! Sice nemáme silnice, padají nám mosty, ale kanál, to je něco! Pane prezidente, nestačil by most u Suchdola, aby se mohl dokončit obchvat Prahy? Já vím, malý je ten, kdo má malé cíle. Co takhle předělat Žižkovský vysílač na odpalovací rampu pro raketoplán? Na Bajkonuru se válí tři nepoužité v hangáru, možná, že by nám je váš kamarád Putin levně prodal. Pak byste vy, jako jura se svými nohsledy mohli odletět. Kam? Kamkoliv, hlavně pryč! A kdybyste s sebou vzal ještě agenta Bureše, bylo by tady krásně! Mastná Alena, Venezuela Dávkomat Maláčová a mozkový trust Klára Dostálová by vám dělaly stevardky. A v beztížném stavu by jistě vymyslely spoustu nápadů, jak ještě lépe rozhazovat naše peníze.

Koronáč si řádí, jak si zamane a ani plukovník Prymula ho nedokáže zkrotit. Když jsem prchal z mého domečku v Beauvais, vzal jsem si jen nejnutnější věci s tím, že se tam vrátím nejpozději do konce května. Ještě v červnu se mě ředitel ptal, jestli bych mohl v srpnu opět nastoupit. „Jo, klidně, nemám s tím problém! Jen druhý týden v září bych chtěl letět do Řecka, kam létám každý rok do stejného hotelu, do stejného pokoje.“

Měsíce míjely a situace v letecké dopravě se nelepšila. V září mi už bylo jasné, že jsem v Beauvais skončil. A že jsem vlastně skončil svou kariéru leteckého mechanika, která trvala padesát let. Stejně jsem toho chtěl nechat na konci roku. Minulý týden mi přišla krabice s mými věcmi, které jsem tam nechal. To byla taková tečka za mou prací, kterou jsem miloval a pro kterou jsem žil.

A do Řecka jsem nejel. Zato jsem seděl na zahradě a koukal jsem s Amálkou, jak nad námi létají éra na Ruzyň. K tomu jsem jí loupal jablíčka a sypal je skořicí. „Dědo, tobě se stýská, že jo?“
„Máš pravdu, stýská, ale zase mám vás a vy jste také pěkná éra!“ Amálko, všechno jednou musí skončit.

Volal mi Olin Nejezchleba, abych si pustil televizi, že tam je přímý přenos odletu posledních dvou Boeingů 747 British Airways z Heathrow do Kemble, kde je sešrotují. Letadla stála před TBO hangárem, kam jsem chodil fotit. Byl se s nimi rozloučit tým posádek a mechaniků. Zahlédl jsem tam kamaráda Briana Holidaye, řečeného Biggy, kapitána tohoto krasavce se kterým jsem toho spoustu zažil. Koukal jsem jak Jumba nahodila naposledy motory, s rozsvícenými světlomety pojížděla na dráhu. Klapky na start a plný plyn a pryč! Další stop je v Kemble v Anglii na stálo. V Heathrow pršelo a byl opar. Přesně takové „dušičkové“ počasí má být, když někdo zemře v rodině. Já jsem si tak připadal. Všechno musí jednou skončit: už nejsem mechanik; společnost, která se mě po roce devadesát ujala, už nemá Jumba, ani Boeingy 767 a 757. A ty moderní 787 mě už asi minou. Tak to je, takový je život.