Je počasí takového druhu, že je příliš vlhko na procházku, příliš zima na koupání a díky koronáči i příliš špatně na hospodu, neb jsou zavřené. Co dělat? Minulý týden jsem zajel do Nové Bystřice v Jižních Čechách a na Landštejn. Kdyby se mě někdo ptal, které místo na zeměkouli mám nejraději, na prvním místě by bylo místo u Nežárky, kde jsem měl chatu a pak Landštejn, kde jsme trávili se ségrou naše dny dospívání. Tehdy ještě rybník pod Landštejnem nesloužil jako zásobárna pitné vody a smělo se v něm koupat. Tam jsme trávili naše dny. Z trámů rozpadlého mlýna jsme vyrobili vory, na kterých jsme pořádali velkolepé bitvy. Systém náhonů nám umožňoval se skrývat a dělat nečekané výpady. Večer jsme se museli ukázat mámě, která dokázala na primusu vyrobit neuvěřitelná jídla. Naši bydleli v pronajaté chatičce a my jsme se ségrou spali ve stanu na louce před chatičkou.

Ráno nás pravidelně budilo stádo koní, které se řítilo po cestě na pastvu kousek od našeho stanu. Táta z toho měl nádherné fotky, bohužel dnes nenávratně ztracené. Ségra po tátově smrti z neznámého důvodu všechny negativy vyhodila. Tam byly nejen negativy přírody, zvířat, ale i třeba fotky z paluby letadlové lodi Ark Royal někdy z konce třicátých let. Také jsem velmi ocenil jeho fotky nahatých slečen a hereček, které dělal za války pro časopis Výběr. Na kontaktních kopiích 6x6 jsem prožíval své první erotické sny. Ty nahatice bych ještě chápal, třeba chtěla uchránit své syny před poznáním, ale staré dvouplošníky? Jsou věci, které asi nikdy nepochopím. Bohužel jsem se nenaučil fotit jako můj táta, ani kreslit neumím. Netuším, co jsem po něm zdědil. Jeho nemluvnost těžko, mluvím i ze spaní. Nepamatuji se, že by se někdy smál a byl strašně hubený.

Když se koně přehnali, máma měla už uvařený čaj, a dávala nám ho do smaltovaných plecháčků, na nichž byla Tatra 87. Ségra měla červenou a já modrou. Na skále před hospodou už čekal Jožka se svým vlčákem, pak přišli Petr Vermouzek a Pavel Beneš. Ségra na ně dělala sladké oči, neb jí bylo patnáct a bradavky se jí sakra odrazily od hrudníku. Já jsem byl neskonale zamilovaný do Pavlovo sestry Zuzany. Je starší a nějakého počínajícího puberťáka vůbec nevnímala. To tajemství jsem jí řekl až o padesát let později. A strašně se divila!
„Proč jsi mi to tenkrát neřekl?“
„Byl jsem plachej, ale řekl jsem to Pavlovi.“
„A co on na to?“
„Nu co? Řekl: to myslíš Zuzanu? Ségru? Dyk je blbá!“
„Ježíši, to je vůl, mohla jsem si celou dobu myslet, že mám tajného milence, to dělá ženský dobře.“
„Dnes emeritního! Ale plachej jsem furt!“

Když jsme se nekoupali, tak jsme lezli po zřícenině hradu. Tehdy byla zcela jiná než dnes. Nikdo tam nevybíral vstupné a na věž ke třem borovicím jsme lezli po zdi a pak po schodech ve zdi. Od třech borovic byl a stále je nádherný výhled, akorát borovice tam už nejsou a také se tam nedá spát. Zpráva hradu by nás hnala! I když - dcera jednoho z naší party, co tam dnes pracuje, od nás nikdy nechtěla vstupné, neb jsme místní. Hrad patřil Krajířům z Krajku a pak hned nám!

Minulý týden jsem stál v dešti před zavřeným hradem, v ruce angličák, který jsem si koupil v muzeu v Nové Bystřici a i když mi teklo za krk, bylo mi nádherně. Byl jsem tam sám, krásně sám. Nebolely mne nohy, bylo mi zase deset, nebo tak nějak. Tehdy mně nevadilo, že prší, nebo je zima. Byl jsem na Landštejně! Landštejn pro mne bude navždy znamenat neuvěřitelná dobrodružství a mládí. Naši mě nikdy neomezovali, máma pouze večer natřela jódem nové odřeniny, strčila nám do ruky obložené chleby a my vyrazili na hrad.

Angličáky stále miluji. Nejsem fanatický sběratel, ale od dob, kdy maminka stála před Vánoci frontu před hračkářstvím v Lidické ulici, aby ukořistila aspoň jedno autíčko v krabičce od sirek, si musím každý rok nějakého angličáka koupit i když už dávno nejsou v krabičkách připomínajících krabičku od sirek. Od doby, kdy jsem se seznámil s majitelem muzea amerických aut v Nové Bystřici, vím, kam si pro angličáky zajet a ještě strávit smysluplně den se skvělým člověkem.

Jsem zpět v Praze. Jsem zalezlý doma. Koronáč kolkolem řádí, premiér blábolí nesmysly jakýmsi mně neznámým jazykem a já se rozhodl, že svým vzpomínáním se budu snažit pozvednout vaši statečnost již potuchlou! Snad se mi to podařilo!