Stárnout, podle mne, znamená - když člověk přemýšlí, že je starý, ošklivý, že ho nikdo nechce. Že nemá dost peněz. To je nejlepší cesta k tomu mít jako jedinou zábavu sednout si do parku a krmit holuby a nějak ten den překlepat. A plakat nad svým osudem. To je ale strašná pitomost.
Nejspíš jsem se díky koronaviru rozloučil s mou milovanou profesí. Měl jsem totiž ohromné štěstí, že jsem celý život chodil do práce, která mne bavila. Když jsem druhého května 1970 šel od vrátnice na starém letišti poprvé do práce, musel jsem projít kolem zaparkovaných čtrnáctek, Avií 14, vedle před hangárem A stály Moravy. Zastavil jsem se a nadechl jsem se té krásné vůně, protože letadla nádherně voněla. Byla to láska na první pohled.
V hangáru B, kde se dělaly generálky Avií 14, jsem se setkal i s druhou stranou reality dělnické třídy. Zažil jsem šikanu, ale pan Beneš, který mě zacvičoval, si mě vzal pod svá ochranná křídla. A měl jsem pokoj. Pracoval jsem potom s partou skvělých kluků, z nich Pavel Melichar mne při mé letištní pouti doprovázel až do důchodu.
V duševní pohodě jsem byl nejen, protože jsem byl s milovanými letadly, ale i proto, že mi pánbůh nadělil bratrance Tošiho, známého vynálezce a opraváře čehokoliv. Toši třeba vymyslel a zkonstruoval automatický kočárek. Měl jsem na starosti malého synovce Ondřeje když má ségra musela do nemocnice a tehdy tam děti nesměly. Bráchanec se chopil příležitosti a zkonstruoval speciální kočárek. Na rukojeti kočárku byl panel s množstvím zelených a červených kontrolek a s nápisy: vlhkost přední, vlhkost zadní, teplota tělesná a podobně. Do plenek šel poměrně silný svazek drátů. Ondřej spokojeně spinkal a začal řvát teprve, když siréna začala oznamovat nebezpečí, tj. výměnu plen. My jsme mezi tím popíjeli rum a měli za to, že jsme pro blaho Ondráše udělali všechno. Jediná nevýhoda tohoto kočáru byla jeho váha. Systém napájela autobaterie. Když se ségra vrátila z nemocnice, tak se rozplakala a my museli vše demontovat! No a Ondřej naše svérázné zacházení přežil. Když nám při ping pongu překážel na stole, pověsili jsme ho nad stůl za dupačky. On se tomu strašně smál. Dnes je mu přes čtyřicet a je velice úspěšným manažerem.
Člověk má žít tak, aby nepromarnil ani den. Aspoň má co vzpomínat. Jednou jsme šli s Tošim domů z hospody. Měli jsme naváto pod kulichem a k nám je to strašný kopec. Když jsme prošli parkem a měli jsme stoupat do kopců - co naše oko nevidělo? Stál tam válec.
„Nemáš bošák?“
„Jasně!“
Nastartovali jsme válec a jeli jsme k nám do kopců jako páni! Zaparkovali jsme ho na rohu, aby ho silničáři ráno nehledali.
To ovšem bylo prd proti tomu, co jsem provedl letos na jaře ve Francii. Sebral jsem omylem policajtům auto! Bavili jsme se před hangárem a já jsem pak sedl do auta jel do prďárny. Když jsem chtěl zaparkovat, nešla mi tam zpátečka, Já neseděl ve svém autě! Překvapila mě obrazovka před spolujezdcem a teprve tehdy jsem si všiml modrých záblesků, které vrhalo ono auto na barák. Panebože, já jsem vůl! Já jsem sebral auto policajtům! Otočil jsem se a jel jsem zpátky. Stáli u mého auta a kroutili nevěřícně hlavou.
„Jsem tady na letišti dvacet let, ale fakt nám ještě nikdo za tu dobu auto neukrad! Tvoje je támhle to s oranžovým majákem! Jsme policajti a dáváme pokuty a ty nám zaplatíš croissanty a kafe!“
„Jen zaparkuji auto před prďárnou a sejdeme se v kavárně“
Kamarádi od Lufthansy, kteří tam už seděli, z toho měli druhé Vánoce.
Holuby nekrmím, raději se rýpu v mých starých autech. Celý život jsem toužil po Jaguaru E-Type. Měl jsem ho jako jednoho z prvních angličáků. K sedmdesátinám jsem si koupil podobného XK8. Je novější a je to V8. Ale je barvy English Racing Green a mám ho také jako angličáka. A nestál milion. Dali jsme ho dohromady, kamarád ho vyvařil a opravil lak. Když je počasí takového druhu, že nesněží, neprší, prostě je počasí na Jaguara, vyrazím do ulic a jsem šťastný. V době, kdy na vás koronáč padá z televize, z rozhlasu a zprávy jsou deprimující, člověk si musí dělat radost! Jinak by ho fláklo! Neseďte doma a vymýšlejte ptákoviny. Můj úžasný dědeček třeba hrál na violu da gamba. Babičku to ukrutně štvalo, protože se několikrát dědovi podařilo rozpustit svou hrou babiččin „jour“, čili babinec.
