„Ano, baví.“
„Počkejte, vy chcete říct, že když vám ráno zazvoní budík, že vyskočíte z postele a zavýsknete si: Joj to je fajn, že zase mohu jít do práce!“
„To zrovna ne, vstávám na první metro, to je ve čtyři hodiny ráno, to jsem polomrtvý, ale když už sedím v metru směr Dejvice, tak se začínám těšit na letadla.“
„To si děláte srandu, to není možné!“
„Víte pane doktore, já jsem to chtěl vždycky dělat, splnilo se mi to a tak jsem rád, že mohu dělat to, co dělám.“
„To jste těžký případ! Od rána tady každý nadává, jak ho práce nebaví a jak je naštvaný, že tam musí a vy mi tady řeknete, jak vás to baví. Vy jste těžký případ! Vy na vojnu nemůžete!“ - A tak jsem dostal modrou knížku!
Teď večer sedím v arkýři, koukám na setmělou zahradu a popíjím víno a těším se na Vánoce. Je to asi trochu klišé, ale je to tak. V koutku duše doufám, že dostanu nějakého angličáka a že tady bude vonět stromeček.
Letos nepůjdu zpívat pod most. Bára Štěpánová a její kamarádky z Hnutí za veselou současnost pořádají zpívání pod prvním obloukem Karlova mostu od sedmdesátých let. Tehdy k nelibosti režimu a policajtů. Dnes zpívání doprovází Báry manžel, Míra Barabáš. Chodil jsem tam léta. Brali jsme si tam víno a cukroví a užívali jsme si to. Akce pomalu rostla a rostla. Setkávali jsme se tam pravidelně a někdy to bylo fakt zvláštní. Přišli tam před léty starší manželé a ptali se, jestli náhodou nejsem Honza Čech, co píše do Neviditelného psa? Ano, to jsem já. A nabídl jsem jim víno. Češi z Francie! Od té doby jsme se celý rok neviděli, přišlo zpívání a opět přišli. Letos po dlouhé době nikam nepůjdu. Čínský virus do toho hodil vidle, jak se říká. Upřímně se přiznám: bojím se.
Můj kamarád Mirek, který je výtvarník a restaurátor, má syna. Je to sommeliér a majitel firmy, co zásobuje hotely a restaurace vínem. Díky koronáči jsou hotely i restaurace zavřené, a tak se rozhodl, že bude dodávat i maloodběratelům. Poslal mi nabídku a já si vybral ukázkovou sadu tří vín. Z těch mi nechutnalo jen jedno a ta dvě další jsem objednal, jsou skvělá. Ale protože to je dobrý obchodník, napsal mi, že tam přibalil ještě dvě jiná a že doufá, že mi budou chutnat. Kdyby ne, vrátí peníze. Nebylo třeba, chutnala mi! Naopak si je objednám. Co je nejlepší v boji proti chmurám a pokleslé náladě? Vypnout televizi, zejména zprávy a nepouštět na sebe rádio. Zakázat doma hovory o koronáči. Potom je ten čas zajít do sklepa, tam sáhnout pro antivirotikum (já používám červené) uvelebit se v ušáku, pustit si muziku a nalít si. Pan docent Nešpor by asi neměl ze mě radost, ale co nám jiného zbývá? Všechno je zavřené, nikam se nesmí a venku je šmourno, až pošmourno.
Teď mne napadlo, že jsem slyšel od nějakých rozhlasových mudrců, jak stoupá výskyt domácího násilí. Ani se nedivím: „Kam jdeš?“
„Nikam, jen se chci projít.“
„Počkej, tak já se obleču a půjdu s tebou.“
„Když já bych chtěl být sám!“
„Ty někoho máš, přiznej se!“
„Nikoho nemám, jenom potřebuji být sám.“ A tak to jde dál a dál. Decibely se zvyšují, až jeden z partnerů praští dveřmi - v tom lepším případě. Věřím, že Vás to nepotká a že si užijete svátky v klidu. To vám přeji já, Honza Čech.