Bylo mi sedmdesát a pokud si pamatuji, podivnější rok jsem nezažil. V lednu jsem seděl v mém domečku v Beauvais a přemýšlel o tom, že budu muset skončit s mou milovanou profesí. Že je prostě čas říci dost! Koukal jsem v jídelně na nějaký letecký film, co mi stáhnul na externí paměť kamarád Matouš, který velmi dbal na to, abych ve Francii duševně nestrádal. Když jsem na volno přiletěl do Prahy, dal jsem mu disk a on mi ho za týden vrátil s tím, že když se mi nebude něco líbit, že to mohu vždycky smazat.

Koukal jsem na seriál Pan Am a přemýšlel o tom, jak budu muset na konci roku oznámit vedení společnosti, že končím. Ve zprávách jsem sledoval jakousi čínskou chřipku, která se velmi rychle šíří. Díky čínskému Novému roku to Číňani roztahali po celém světě a začal mazec. Můj syn Honza, který pracuje v Basileji, mi volal, abych se sebral a odletěl domů, dokud to jde. Zuzana odletěla, protože ji její syn bombardoval otřesnými zprávami o covidu, že se musí okamžitě vrátit do Prahy. V Beauvais byl klid a všechno normálně fungovalo. Macron vytruboval do éteru, že Francouzi si nenechají vzít svůj styl života: kavárny a bistra a vůbec pobyt na ulicích. Ale najednou, jako když utne: zavřené kavárny, zákaz vycházení po deváté večer a najednou malé, jindy živé, městečko umřelo. Pusté ulice, zavřené krámy. Volal jsem řediteli, jestli nemám sbalit kufry a odletět do Prahy. „Ne, to je jen na pár dní, posílám ti papír pro policii, že pracuješ na letišti a že se musíš pohybovat po ulici. Papír jsem vyplnil. Honza mně volal, že ho musím vozit s sebou, že bych jinak mohl platit pokutu 5000 Eur! Za celou dobu to policajti chtěli jen jednou. Podal jsem jim ten papír vzhůru nohama, oni mávli rukou a já jsem jel domů. Lety na naše letiště ubývaly, až najednou mi přišlo oznámení, že díky pandemii se letiště zavírá.

Oznámil jsem vedení, že to balím, protože není důvod setrvávat. Díky Michaelu Fleishmanovi, nyní velvyslanci, jsem se dostal na poslední autobus z Orly do Prahy. Před tím jsem byl na letišti vypnout počítače. Když jsem procházel filtrem, sekuriťačka mi řekla: „Klidně jděte, jste tady jediný na celém letišti!“ Když jsem šel po pusté ploše, kde nebylo živáčka, měl jsem divný pocit. V prďárně jsem vysypal koš, trochu jsem to tam poklidil, abych se nevracel do nepořádku. To, že se tam už nikdy nevrátím, jsem netušil.

Vrátil jsem se do Prahy a do karantény. Poslouchal jsem agenta Bureše, jak celý svět nám závidí, že jsme díky němu Best in Covid. Všichni nám závidí. Jmenoval se do čela krizového štábu. Když se karta začala obracet, hodil to všechno na ministra zdravotnictví, a toho posléze vyhodil. A dál blábolil svou hatmatilkou cosi o tom, že všechno „zašídí“.

Celý svět se začal připravovat na hromadné očkování, jedinou hráz, která snad ten sajrajt z Číny zastaví. U nás se řešila dostavba elektráren a dotace pro podniky soudruha agenta Bureše. Jediný jihočeský hejtman začal připravovat bývalé výstaviště v Českých Budějovicích a nechal ho změnit na očkovací místo. Agent Bureš se jmenoval na vedoucího logistiky a organizace rozvozu vakcín. Když jeho PR manažeři zjistili, že to absolutně nezvládá, prohlásil, že to byla nadsázka, že ničím takovým není. Opět hrdinný předseda vlády zdrhnul od odpovědnosti a hodil to na někoho jiného. Všichni kvalifikovaní lékaři, ekonomové a epidemiologové, prostě renomovaní odborníci od něj utekli když pochopili, že nestojí o jejich rady, že si buduje jen svou image a když to nevyjde, hodí to na ně. Že to v důsledku stojí další a další životy, to je mu jedno. Takového hrdinu jste si zvolili!