Včera jsem v krámě potkal bývalého kolegu z letiště. Létal jako navigátor. Známe se ze Žiliny na začátku sedmdesátých let, kde jsem pracoval jako mechanik a on tam studoval na Vysoké škole dopravní. Byl z bezvadné party kluků, se kterými jsem večer sedával v podniku Dubná skala. Bůh ví, jestli ještě existuje. Tehdy se tam scházeli slušní lidé, kteří měli rádi letadla. Studentské koleje, kde jsme všichni bydleli, nebyly daleko a tak jsme se vždy nějak domů dostali. Museli jsme překonat cikánské ghetto - bidonville z vlnitých plechů a čehosi, v němž bydleli naši snědí spoluobčané. Chovali se k nám přátelsky. Akorát při jejich nestandardnímu vztahu k pořádku, jsme sem tam o něco zakopli a k jejich velké radosti spadli na hubu do bláta. Tato svérázná část Žiliny prý už neexistuje. Nebyl jsem tam od sedmdesátých let, je to možné.

Pak jsem se s celou partou těch bezvadných lidí sešel u ČSA, kam nastoupili jako navigátoři. Jak jsem řekl, byla to skvělá parta kluků, co rádi létali a měli jsme společného koníčka - aeroplány. Časem se rozprchli po světě. S jedním jsem se sešel zcela nečekaně v Denveru u United, kde jsem byl na kurzu technické angličtiny a on pracoval v Mekce všech navigátorů, v nakladatelství Jeppessen, které vydává letecké navigační mapy používané po celém světě. Nečekané setkání jsme museli oslavit! Létal jsem s posádkami na vyváděcích letech, což byla praktická zkouška z angličtiny. Létal jsem s nákladními DC 8-73. Jako pilot instruktor byl můj anglický lektor Frank Skapa. Tomu v životě nezapomenu, že mne dlouho trápil angličtinou, než po týdnu společných nočních sedánků promluvil plynnou češtinou: „Vidím, že se o letectví fakt zajímáte, tak můžeme česky!“
„Vy jste Čech?“
„Jasně, jsem Franta Škapa z Prahy a tady jsem od osmačtyřicátého.“ Ještě větší šok s tímhle pánem jsem zažil v Praze. Seděli jsme s mámou a s její spolužačkou Ninou u nás na zahradě a popíjeli víno:
„Kde, že jsi to byl, v Denveru? To kdybych věděla, tak bych napsala Frantovi Škapovi, to je stejný magor do lítání, jako ty!“
„Franta byl mým instruktorem a je to skvělý chlap“
„To si děláš srandu! Když jsem za ním byla, tak furt chtěl se mnou někam létat, má takové malé letadlo. A já se v letadle bojím. Měli jsme se brát, ale on zdrhnul a mně se to už nepodařilo, no a teď jsme oba staří a už nemá cenu cokoliv měnit. Tak za ním občas letím. Takže ty ho znáš? Svět je holt malej!“
Opět se potvrdilo rčení jedné Japonky, která bydlela u mého kamaráda, když tady studovala: „Kolik vás je? Deset miliónů? To se musíte všichni znát!“

Kamarád Karel z Denveru, u kterého jsem po skončení kurzu bydlel, odešel do nebe jako první z této party. Zabili ho a nikdo nikdy nezjistil kdo a proč. Jeho rodina se po roce devadesát přestěhovala na Slovensko.
Z některých se stali později piloti. Funkce navigátorů u moderních letadel už není, je nahrazena počítači. Pamatuji si, jak jeden velmi svérázný navigátor, rozbalil svačiny od manželky a od milenky: „Dáša mi dala moravské uzené, jdu spát k ní, ty vole, to je challenge!“ Na letišti mezi létajícím personálem bylo celkem běžné, že měly posádky „paralelní partnery“. Říkalo se tomu tropické manželství. S tím se musel člověk buď smířit, jako já, anebo se rozvést. Někdy ovšem vznikaly takové žertovné scény, že vystupovala posádka po letu třeba ze Singapuru a pod mašinou čekala rozzuřená manželka, která k pobavení okolí začala fackovat kapitána, až čepice s listím letěla po ploše. Dočasná „tropická“ manželka v uniformě stevardky dělala, že se jí to netýká a prošla kolem zápolící dvojice jakoby nic.

Dalším nemenším problémem létajícího personálu byl odchod do důchodu. To jsem poznal v Anglii. Můj kamarád kapitán a šéf posádek BA, skončil ze zdravotních důvodů s létáním. Jeho skvělá žena Suzi vychovávala čtyři dcery a starala se o domácnost, on většinu času nebyl doma, ale obstaral nadstandardní ekonomickou úroveň rodiny. Najednou byl doma a chtěl, aby bylo všechno podle něj jak bylo zvykem na palubě letadla, protože on byl kapitán. Ale manželka tomu velela doma a starala se o domácnost. Mám je oba rád a bydlel jsem u nich dlouho, tak jediné, co jsem mohl pro ně udělat, bylo, že jsem měl funkci vrby. Vyslechl jsem je a moudře jsem pokyvoval hlavou. Rozumím letadlům, ne lidské duši. Ale to, že se nezabili a mají se stále rádi, svědčí o tom, že jsou oba velkorysí. Já jsem se nakonec rozvedl…