Protože jsem obyčejný plebejec, sedím doma a koukám jak sněží. Vycházím jen kvůli styku s úřady. Kvůli dementním modrým zónám jsem se rozhodl, že si nechám vybudovat stání na své zahradě. Řeknete si: no a co? Holenkové, to není jen tak! Co by dělala ta banda úředníků, které živíme z našich daní? Takže potřebujete například povolení od Technické správy komunikací, čili TSK, protože přejíždíte chodník. Nepotřebuji naklonit obrubník, protože místo vjezdu je v úrovni ulice, nepotřebuji nic! Ale musím podat žádost! Domníval jsem se (mylně), že napíšu na kus papíru, že hodlám vjíždět na svou zahradu a dám to na pobočku TSK v Praze 5, kde bydlím. I kamarád stavař namaloval plánek s výjezdovými úhly (to je prý nutnost) a já jsem to spolu se žádostí donesl na pobočku v Praze 5, kde pracují jen ve středu od 8:00 do 11:00! Měli zamčeno, aby je nikdo v tom kvaltu nerušil. Dobouchal jsem se a otevřela mi rozespalá dívka s nerudným pohledem a houkla: „Co chcete?“ Dala mi najevo, že jsem obtížný hmyz.
V kanceláři byl ještě muž kolem čtyřicítky a hrál na počítači karty. Podal jsem té „příjemné“ dívce plánek a žádost a vysvětlil jsem jí proč je ruším v té zodpovědné práci. Muž nevzhlédl od karet a řekl: „To my nemůžeme, to musíte podat na centrále v Řásnovce a oni zjistí, že to je pro Prahu 5 a pak nám to přepošlou a my to orazítkujeme a pošleme na městský úřad.“
„A to nemůžete orazítkovat hned a dát mi to, když to tady mám?“
„Ne!“ Ani nevzhlédl od karet.
„To si snad děláte srandu, ne?“
„Neděláme!“ To poslední slovo byla naprostá pravda, nedělají, nic nedělají! Protože dál už bych mluvil jen sprostě, tak jsem se otočil a bez pozdravu jsem odešel, ještě jsem zaslechl, jak se to děvče ptá: „Jardo, dáš si kafe?“ Chápu, že po takovém výkonu si to kafe Jarda zaslouží!
Když jsem přišel domů, Zuzana se mě bezelstně zeptala: „Tak co, jak jsi dopadl?“ To neměla dělat! Tím spustila vodopád sprosťáren, které jsem chrlil nepřetržitě asi půl hodiny a musím říci, že krásné české „prdel“ bylo to nejslušnější. Za mého mládí bylo nejsprostší slovo milicionář a teď se na špici prodralo slovo úředník! Hrdinní milicionáři mě v roce 1969 zmlátili tak, že jsem týden nemohl chodit a úředníci mě dovedou v sedmdesáti k dalšímu infarktu.
Už jsem se vykecal a upřímně přeji všem státním úředníkům, aby se týden nemohli vysr...!
Mám fanynku, která mi na zimu plete tlusté domácí ponožky. Letos upletla i malé pro Amálku. Jsou skvělé a řeknu vám, koukat ven, jak sněží, mít teplé ponožky na nohách a popíjet grog či kávu s vaječňákem, rychle zapomenete na všechny hrůzy, které se na vás valí ze všech stran.
Nechal jsem si poslat žiletky do Zásilkovny pod Klamovkou. „Já tam jdu, kde to přesně je?“ Chtěl jsem říct, že přeci tam, kde měl papírnictví pan Frank, přeci u květinářství a z druhé strany je drogerie, ne? Květinářství tam sice je, ale je místo drogerie a pan Frank se na nás kouká z nebe a papírnictví tam už dávno není. Pan Frank byl náš zachránce, My, zapomnětliví, jsme se ráno na něj dobouchali a on skrz dveře, než zvedl rolo, povídal: „Tak, co sis zapomněl tentokrát?“ Jeho brilantinou přilepená přehazovačka se ráno leskla v probouzejícím se dnu. Papírnictví pana Franka mělo strategickou polohu vedle školy a pan Frank nás zachraňoval od mnoha poznámek, zejména od učitelky Postránecké, ta byla v poznámkách mistrem! Taková poznámka „Čejchan skáče po klavíru a štěká jako pes!“ ta Honzovy rodiče musela rozveselit! Taková Majda Majerová, ta nikdy žádnou poznámku nedostala, protože byla vzorná. Na druhou stranu, když jsem ji potkal před měsícem, vypadala stále stejně: hubená, smutná nudle! Chudák holka, nic si za těch sedmdesát let neužila, to se o nás říct nedá! Dělali jsme, co jsme mohli!
