U nás na Smíchově jsou ulice po vrstevnici a v polovině délky jsou přerušené kolmou ulicí Nad Klamovkou. Je to pozůstatek vinic, které tady byly ještě na začátku dvacátého století. Je to takové malé San Francisko.
Zimu co zimu jsme tady řádili. Řítili jsme se ulicí Nad Klamovkou a příčné ulice Nad Klikovkou a Pod lipkami byly přirozené skokánky. Aby to mělo větší švunk, tak jsme ještě vytáhli od Baštářů hadici a ulici jsme polili vodou. Jezdili jsme na sáňkách a na bobech. Pravdou je, že v našich ulicích byl minimální provoz. Kromě odřených kolen a prodřených tepláků k žádné havárii nedošlo.
V pubertě jsme chodili jezdit s holkama na igelitových pytlích do Kinského zahrady. Po sportovních výkonech jsme zašli na grog do restaurace „U jezírka“, kterou v devadesátých létech bohužel koupil hitmaker Svoboda, zavřel ji a nechal spadnout. Ostatně tento socialistický skladatel koupil i jiné stavby na Petříně a všechny skončily neslavně. Jezdili jsme i jinde na Petříně. Zaplať pánbůh, nebyla městská policie a zákon na ochranu městské zeleně.
Ministři Plaga a Hamáček, kteří nejspíš v životě neviděli živé děti a tudíž netuší, že potřebují k životu pohyb a musí řvát, neb to je jejich přirozenost.
My jezdili na každém vhodném plácku. Taková jízda ulicí Třístoličná od baráku, kde bydlel ministr Kahuda, kolem cihelny až dolu k Podbělohorské ulici, to mělo grády.
„Jardo, kam táhneš ty kýble s vodou? Widman nám to posypal popelem u cihelny, tak to jdeme polejt, vem si u Solarů vodu a pojď, ať to do večera zmrzne, jinak nemáme kde jezdit!“ Zašel jsem k Solarům a Michalův táta mi ochotně půjčil konev s vodou, abychom měli bobovou dráhu. Starý Widman byl blb a neměl podobně jako Hamáček smysl pro sportovní zápolení. Pravdou je, že se musela stará Widmanová držet plaňkového plotu, když šla domů, protože to „malinko“ klouzalo.
Cihelna je zbouraná, místo ní tam jsou skleněné domy rusáků, přezdívané „přehrada“. A jezdí tady nové Rusky s ohromnými teréňáky, které vyměnily za tanky svých dědů. Účinnost při styku s dítětem na kole je stejná.
Byl jsem bobovat s Amálkou a s Honzíkem. V Hostouni naštěstí ještě děti mohou bobovat i řvát a chechtat se. To v Praze nemohou. Policie sice velkoryse přehlédne hučící hotel, v němž se papaláši veselí i s jejich ředitelem. Vím, že to bylo v Teplicích a já teď mluvím o Praze. Na děti ze školky na Petříně si rázně vyskočí policajti a sprdnou učitelky, které jsou rády, že děti mohou být venku na vzduchu. Nad tím zůstává rozum stát.
Našli mi nádor v puse. Ve vojenské nemocnici mi ho odstranili a jezdil jsem na vyčistění a kontrolu každý týden. U VN není parkoviště a tak jsem zaparkoval u jakéhosi chodníku, co byl spíš blátištěm. Za hodinu jsem přišel k autu a měl jsem za stíračem lísteček, abych se dostavil na Městskou policii Prahy 6. Díky bolestem jsem nespal několik nocí a tak jsem tam nešel střelhbitě a okamžitě, ale až druhý den. V Českomalínské ulici se měšťáci vesele vybavovali s majitelem obřího Audi, které tam stálo na trávě. Na služebně jsem se dozvěděl, že jsem byl přistižen, jak stojím na městské zeleni a bude mi uložena pokuta 400 Kč.
„Ale tam žádná zeleň není a ani tam není zákaz parkování, já jsem musel do nemocnice se zubem a potřeboval jsem někam dát auto, když bylo parkoviště v nemocnici plné.“
„Parkoval jste na městské zeleni!“
„A ten frajer s Audi, co stojí před služebnou na trávě, vám nevadí?“
„O to se nestarejte!“
Inu, tak to je! Děti nesmí sáňkovat, křičet a smát se, nedej bože zpívat, ale někdo může všechno! Komunismus se vrátil!
