Počasí je takového druhu, že v pondělí je -16°C a ten samý týden v sobotu je nádherné jaro a +12°C. V těch mrazech jsem si vzpomněl, jak jsem běhal po letišti a při nočních jsem musel vypouštět vodu z letadel. V letadle je kolem 200 litrů vody na mytí rukou, do kávovarů a na splachování toalet. Ta se musí v mrazech vypouštět. Geniální vypouštění je u Airbusů 320. Hlavní výpusť je na zádi. Je to tak vysoko, že k tomu člověk potřebuje štafle. Otevřete výpusť a když nemáte hadici se speciální koncovkou, voda hnaná tlakem vzduchu vás zleje a než odstraníte štafličky, jste durch. Jednou v mrazu mi štafličky přimrzly na prsou a já jsem s nimi odpajdal pod klimatizaci letadla, kudy foukal teplý vzduch. Kolemjedoucí policajti z toho měli druhé vánoce. Druhý otvor drenáže je za příďovým podvozkem a tam to je už bez rizika. Přední výpusť mají až novější Airbusy. První A 320-100 a 200 měly jen zadní. Celý systém se musel tlakovat vzduchem, aby se vyfoukala všechna voda, což se stejně většinou úplně nepovedlo. Ráno byla letadla zamrzlá a muselo se v nich dost dlouho topit, než začal vodní systém pracovat. Za léta praxe jsem zjistil, že nejdůležitějšími věcmi v letadlech je vodovodní systém a kávovary. Jestli fungují motory, rádia a navigace, to je jedno.

Opravoval jsem cosi v kokpitu a za mnou stála stevardka a neustále mlela mantru, že jim neteče voda. Snažil jsem se jí vysvětlit, že teď měním volící skříňku rádia a že voda za chvíli poteče, až to rozmrzne. „A nemohl byste, pane mechaniku, stáhnout to topení, začíná tady být vedro!“ Nemohla pochopit - aby voda rozmrzla co nejrychleji, musí být vedro.

Když konečně systém rozmrzl a natlakovaná voda vlétla do kávovarů, mnohokrát se stalo, že z odvzdušnění kávovarů začala voda téct malým čůrkem. Stačilo prstem zacpat drenážní trubičky a počkat, až vodní sloupec spadne. Záležitost jedné, možná dvou minut. Ale některé hvězdy dokázaly vytopit kuchyň, protože buď kecaly v kabině cestujících anebo se mi ve čvachtající kuchyni snažily vysvětlit, že to není jejich práce a ať s tou vyteklou vodou něco udělám.

Jednou přijel do prďárny člověk, kterého jsem upřímně neměl rád. Byl ve věku mého syna. Ale na rozdíl od něj byl levý na obě ruce. Díky jeho dětskému úsměvu mu všechny jeho průšvihy procházely. „Nejde mi vypustit voda z Airbusu před hangárem, můžete mi někdo pomoci, prosím?“ V té době jsem už byl jeden z nejstarších, ale ostatní kluci měli práci, tak jsem sedl do auta a jel k hangáru. Tam stály mašiny zaparkované ocasy nad sněhovým valem. „Kde máš žebřík?“ Přiblble se usmíval. Sundal jsem tedy se střechy auta štafličky, probrodil jsem se sněhovým valem, otevřel jsem výpusť vody. Nedošlo mi, že to ani nezkoušel, když to bylo zavřené. Jak jsem starej, tak jsem blbej! Vzal jsem štafličky a když jsem je dával zpět na střechu auta, chlapec byl v trapu. Tak to ne! Vešel jsem do hangáru, on seděl v družném hovoru s kamarády. Chytil jsem ho pod krkem a řval jsem na něj, že ze mě udělal blbce a že mu venku dělá kravál nahozené letadlo. Odešel ve svých sandálech do sněhu, přeci si nebude máčet nohy, nebo si dokonce brát zimní boty, on to za něj nějaký vůl udělá. Od té doby mi bylo jasné, že spolu kamarádi nikdy nebudeme. Když jsem si v prďárně udělal kafe, abych se uklidnil, Zdeněk se mě ptal, co mě tak vytočilo. „Ne co, ale kdo“ a vylíčil jsem mu, co se mi s tím idiotem stalo. „Jo, kamaráde, také jsem se musel několikrát držet, abych mu do toho jeho usmívajícího se ksichtu nedal pěstí, máš pravdu, je to strašný hajzl!“ Patrně se Zdeňkem, jinak kliďasem, také vydrbal. Nakonec mu ani ten jeho usmívající se ksicht nebyl nic platný, za jeden malér ho konečně vyrazili.

Tyto mrazivé orgie mi opravdu nechybí. Na druhou stranu, musím to zaklepat, to, že díky tomu, že jsem celý život dělal pod širým nebem, mě zbavilo chřipek a angín.

Snad už bude teplo a krásně a i ten koronáč půjde do háje!