Utekl rok od začátku tohoto marasmu. Definitivně jsem skončil s aeroplány. Když jsem musel chodit do práce, ráno jsem vstal a šel jsem. Dnes, když nic nemusím, a je jen na mně, kdy vstanu, vstávání připomíná spíš exhumaci: kdeco mě bolí. „Kolik je venku stupňů?“ a „Jaký je dnes tlak?“ Věci, kterým jsem před tím nevěnoval pozornost. Bolí mě hlava? Nízký tlak! Musím škrábat auto? Je zima! A jinak jsem nic neřešil.
Mám rozepsanou knížku. Když si sednu ke psaní, začnou mě bolet záda a chytá mě křeč v noze. Já snad budu muset na tu operaci páteře jít! Dříve jsem o tom vůbec neuvažoval, prostě jsem musel fungovat a basta!
Rok utekl. Ve věku mého syna to je nic, prostě jen rok. Ale v mém věku? Za pět let? Nám starým ten čas utíká už strašně rychle. A tak si ho musíme užít! Ale jak, když nikam nemůžeme a nic nemůžeme? Jistě, mohu se rýpat v zahradě, mohu udělat spoustu užitečných věcí. Rýpat se v zahradě mě zoufale nebaví. Vrcholným výkonem je pro mne sekání trávy. Nebo bych mohl konečně vymalovat. Děsí mě vyklízení mého „útulného brlohu“. Spousty modelů letadel a aut, stovky knih a další věci, které dělají můj domov útulným! To všechno bych musel někam dát. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na pořad „Prostřeno“, na který jsem se párkrát díval, kde lidé hrdě ukazovali své příbytky. A jiní je kritizovali. Jakmile měl někdo mnoho obrázků na zdi, nedej bože i nějaké knížky, hned začali kritizovat kolik má lapačů prachu a jak je to hrozné. Holé stěny a v obytné stěně nějaké sklo, to je idea správného bydlení! Neviděl jsem mnoho těchto pořadů, pouštěl jsem si to jako zvukovou kulisu, když jsem se vrátil utahaný z letiště. Ale většina bytů byla sterilní a prázdná. Jen jedna paní, která byla zpěvačkou a bydlela v podkroví v Karlových Varech, měla byt podle mého gusta: knížky jí padaly z polic a všude nějaké obrázky (a ještě to byla sakra pěkná ženská). Tu ti ostatní zkritizovali. A tak to má být! Nevybočovat z řady! To je ono! Být šedý průměr.
U mne je problém vysvětlit Amálce a Honzíkovi, že si ta autíčka nemohou z polic brát, že to jsou „zakázaná auta“. Mají ve své hračkárně svá auta se kterými si mohou libovolně hrát. Ale když ta zakázaná jsou daleko nejhezčí! Pro Amálku je krásné hraní se zakázanými auty, protože si lehnu na zem a hrajeme si spolu. Raději mám a užívám si tento „pedagogický dozor“, než aby u nás běžela stupidní televize „déčko“.
Vzpomněl jsem si, jak „umělec“ jménem Nesvadba byl v televizi u Krause a exhiboval tam s lepicí páskou, ze které vyráběl zvířátka či co. Kraus se ho ptal, pro koho takové kraviny dělá. Hrdý umělec řekl, že to je pro malé děti. „Ale tak malé děti snad u nás nejsou?“ Čímž mu řekl, že je idiot. Za našich časů byl jistý člověk, který si říkal Strýček Jedlička. Uměl vydávat různé zvuky a byl to totální blb. Vystupoval ve všech dětských pořadech. Dozvěděl jsem se, že krom toho, že byl estébák a všichni se ho báli, tak že ve skutečnosti nenáviděl děti. Můj tatínek se s ním osobně znal a vždy, když ho v televizi viděl, řekl: „Podívej, největší blbec z Vinohrad a vykokrhal si na Mercedesa!“
Bláhově jsem se domníval, když jsem se díval v Londýně na manifestace v Praze, že se všechno změní. Jo, změnilo se: nejsem v Londýně!
