Koukám na kalendář a on je to rok, co jsem ujel z Francie. Na letišti v Beauvais se zastavil provoz. Když mi šéfové povolili, že mohu jet domů, už nic nelétalo. Šel jsem do naší kanceláře vypnout počítače, vysypat koše a trochu to tam srovnat. Až se ta čínská sračka přežene, abych se vrátil do uklizeného. A také aby můj arabský kolega, kterého jsem překřtil na Alibabu, protože jeho jméno bylo nezapamatovatelné, nemusel psát hanopisy na vedení společnosti. Jeho dopis, že jsem po odjezdu z našeho domečku nechal na stole drobky, jsem měl čerstvě v paměti! Platil jsem uklízečku a platil jsem jí kupodivu za to, aby uklízela, což činila. Tak jsem netušil, proč bych měl uklízet. Naše „přátelství“ začalo tím, že místo avizovaného příjezdu z Paříže dopoledne, přijel až v sedm večer. Přijel jsem pro něj na letiště autem, abych ho odvezl domů. Měl kufr velikosti bytového jádra a malou tašku na kolečkách. Vzal tašku a kráčel k autu. Otočil se a řekl: „A co ten kufr, ten ponese kdo?“ Bouchly ve mně saze a řekl jsem, že nosiči jsou támhle v letištní hale. Kufr byl tak velký, že se nevešel do našeho Golfa! Alibaba je prostě idiot! Komické je, že vedení společnosti, při konverzaci se mnou, ho také překřtilo na Alibabu!

Když jsem dělal u British, z neznámého důvodu jsme měli pomáhat mechanikům Alitalie. Pomoc spočívala v tom, že, když letadlo mělo nějakou závadu, Italové zmizeli. Když dělali třeba kolo, což je práce, u které se zamažete, odjeli na druhý konec Prahy. Naštěstí tato „spolupráce“ trvala pouze rok. Bylo mi jasné, že s Italy už nikdy nechci mít nic společného. Když jsem se vrátil zpět k ČSA, nastala obdobná situace s Air France. Podepsali jsme smlouvu na ošetření letadel Airbus. Dorozumívacím jazykem byla angličtina. Jazyk, kterým posádky Air France většinou nevládly. Takže napsaly závadu do techlogu francouzsky. Já jsem jim řekl, že to je fajn, ale že francouzsky neumím. Kapitán ve své mateřštině chvíli nadával, pak vzal pero a závadu vztekle přeškrtal a napsal: „Nil defects“. A bylo opraveno! Protože se většina pilotů Air France k nám chovala velmi přezíravě a dávali nám najevo, že jsme opice z Východu, nenašel jsem si k nim cestu. Francouzi - nikdy!

Paradoxně nejlepší a poslední dva roky mého leteckého života jsem zažil právě ve Francii jako zaměstnanec italské firmy! Cokoliv jsem potřeboval, okamžitě italské vedení zařídilo. Byla mi uložena pokuta 450 euro za projetí křižovatky na červenou. Zavolal jsem řediteli, že jsem spěchal na letiště, protože tam na mě čekalo letadlo (což byla pravda) a v příští výplatě jsem dostal pokutu zaplacenou! Platili mi bydlení a letenky do Prahy. Prostě: co si člověk mohl víc přát!

Chodil jsem v Beauvais do jedné kavárny na snídani. Už jsem o této kavárně psal. Kavárna byla v samém středu města na náměstí Jeanne Hachette, Jany Sekernice. Ta vedla v roce 1472 hrdinnou obranu města proti Burgunďanům. Bylo jí 14 a byla ozbrojena pouze sekyrou! Toto náměstí bylo za druhé světové války srovnáno se zemí. Dnes je obnovené se spoustou kaváren a krámků.

V té mé kavárně byly dvě usměvavé dámy, které ráno i večer byly vždy perfektně upravené, vlásek vedle vlásku, nalíčené a nalepené řasy. Neuměly slovo anglicky a já zase neumím francouzsky. Přesto, když neměly v kavárně hosty, si ke mně sedly a cosi mi vyprávěly. V předvelikonočním čase ta mladší z nich (70+) připravovala krabičky s bonbony a na ně barevnými stuhami přivazovala čokoládové zajíčky. Byla tam krásná sváteční atmosféra. Nikdo v té době nemohl tušit, že do toho covid hodí vidle! V Praze jsem vzpomínal, co asi dámy dělaly s těmi zajíčky, když několik dní po mém odjezdu lockdown všechno zavřel. Vzpomínám na ty milé dámy - copak asi dělají a doufám, že se jim daří dobře!

Ten škaredý rok utekl strašně rychle! Prostě jsem jeden rok z mého života mohl škrtnout! Jezdil jsem sice po vlastech českých, ale definitivně jsem se musel rozloučit s mým milovaným povoláním a teď, když „slavím“ výročí mého útěku z Francie, vím, že se tam už nikdy nevrátím. Říká se: „never say never“, ale toto vím s naprostou jistotou.

Veselé Velikonoce!