V poslední době mne zaujala kreatura přezdívaná žába, neb tak vypadá, a co je ministryní nespravedlnosti. Pro případné prince jen malá noticka: kdo by získal tolik odvahy, že by ji chtěl políbit, neboť v pohádkách to tak bývá; tato žába zůstane navždy žábou a nikdy z ní princezna nebude! Prostě - ne všechno v pohádkách je pravda. Ministryně nespravedlnosti, co nemá ani doktorát, to je věc!
Při představě polibků s touto babou se mi udělalo šoufl a tak raději vzpomínám na mládí. Celý život jsem dělal leteckého mechanika, ale také jsem chtěl být umělcem, jako byl můj táta. Budu fotografem! Budu chodit neoholený, abych vypadal zpustle a budu fotit nahaté holky. Ale s fotoaparátem Zenit 3M, který jsem si koupil z peněz, co jsem si vydělal vykládáním vagónů asi moc slávy neudělám. Doma byly Leicy a Hasselblad, aparáty, každý v ceně automobilu, ale těch jsem se nesměl ani dotknout. Koukal jsem na krásné fotky krásných dam, které dělal táta. To je přeci jednoduché, prostě přemluvím nějakou kamarádku, ať se svlíkne a pak už to půjde samo. Ano, našel jsem takové, ale fotky nestály nikdy za nic. Ale fotky jedné kamarádky mají zajímavou historii. Nedávno jsem našel negativy těch fotek, které stály za prd. Protáhl jsem je fotošopem a ejhle, digitální podoba je už koukatelná. Rozdíl mezi oběma díly je pouhých padesát let!
Na chatě ve Veselí jsem chodil zarostlý a neholený, inu umělec! Jednou ráno jsem šel k sousedovi na ranní rum. On se holil. „Ty se na chatě holíš?“
„Pro mne tak začíná den! Tím, jak si namydlím hubu a začnu před zrcadlem jezdit žiletkou po obličeji, to je očista, která vede k probuzení a ke krásnému začátku dne!“ Kdo by řekl, že ten člověk byl povoláním policajt, ale duší básník? Nalil jsem do skleniček zlatý mok a pozoroval jsem ho, jak si dává na tváře after shave. V té době to byl nejspíš Pitralon. A výsledek byl ten, že od té doby se také každé ráno holím a to třeba i ve čtyři hodiny, což je nekřesťanská doba. Stal se z toho u mne rituál, který dodržuji každé ráno a při tom si vzpomenu na Láďu, který bohužel už není mezi námi.
Díváte se také na staré detektivky ze šedesátých a sedmdesátých let? Černobílé filmy ukazují špinavá města, baráky s padající omítkou a na záběrech z Prahy jsou nezbytná dřevěná lešení na každém domě. Auta jsou neuvěřitelně špinavá a omlácená. Když jsem se poprvé dostal do Anglie, to bylo v roce 1989, nepřekvapily mne plné obchody a čisté omítnuté domy. Ale co mě opravdu šokovalo, byly čisté a nablýskané náklaďáky, pomalované logy majitelů. Nejvíc mě zaujala auta společnosti Eddie Stobart. Tmavě zelená auta s bílou skříní a červený, zlatě lemovaný nápis Eddie Stobart, Nádhera! Zbarvení jejich trucků je natolik výjimečné, že firma Corgi, vyrábějící modely autíček, dělá celou kolekci jejich aut!
To si člověk začal uvědomovat, že v zemích, kde zvítězila dělnická třída, je všechno jinak. Také u nového zaměstnavatele jsem záhy pochopil, že jsem placen ne za to, že chodím do práce, ale za to, že za svou práci zodpovídám. Ze začátku mě přechod na kapitalistický způsob odpovědnosti dělal problém, když mi z počítače vyjelo, že se letadlo blíží ku Praze, začal mě brát žaludek. Když jsem ho viděl nad dráhou, začal jsem se potit. Dokud jsem byl ve službě s Billem, bylo to dobré. Jako můj šéf byl zvyklý na podobné blby, ale když měl dojem, že mě toho už naučil dost, odjel a já zůstal v Praze sám. U ČSA nikdo za nic nezodpovídal, ale tady jsem byl pod vším podepsaný a ručil jsem za to. Zvykl jsem si a bral jsem to jako normální věc. Ale byl jsem na sebe na druhou stranu hrdý, že když stála na ploše „má“ 767 a vedle přistál Airbus A 310 a na denní ošetření přijely dva autobusy mechaniků a já jsem tu samou práci musel udělat sám! Nabízí se, že jsem geniální, což rozhodně nejsem. Ale spíš, že u ČSA stále vládl komunismus.
Měl jsem s aeroplány po světě krásný život, někdy trochu napínavý, ale krásný!
