První máj! Oslavy úspěchů, které se nekonaly. Prvomájové průvody, skandování stupidních hesel. Na devítiletce jsme měli skvělého třídního, pana učitele Bočka. Na rozdíl od jiných nežádal, abychom ho oslovovali „soudruhu učiteli“. Byl to pro nás „pan učitel Boček, přítel psů a koček“, zkrácené „přítel“. Má spolužačka Svatka, která měla už na devítiletce přirozenou autoritu, dělala předsedkyni třídy. Já zas dostal funkci nástěnkáře. Dodnes, když se sejdeme, tak Svatka požaduje ode mne loajalitu, protože jsem byl „pouhým nástěnkářem“. Je nám oběma přes sedmdesát a nedá si pokoj a nedá. Když vystudovala „pajďák“ a dotáhla to až na ředitelku školy, nastoupil na její školu důchodce, pan učitel Boček. Napřed byla překvapená, pak se ujistila, že to je skutečně „přítel“. „Pane učiteli, je to možné? Víte, že jste nám dělal třídního na Plzeňské?“ „Pamatuji si, na vaši třídu se nedá zapomenout! Ty jsi Svatava, že jo? A mohu tě poprosit o tykání?“

Nějak jsme prvomájové oslavy neprožívali. Jak jsme mohli slavit s komunisty, kteří nám rodiče, příbuzné a známé uvrhli do vězení, nebo v lepším případě „jen“ nesměli dělat to, co uměli a na co měli vzdělání? Táta Ivany, tobrucká krysa, tankista, který bojoval proti Němcům u Tobruku a El Alameinu, směl dělat jen v kladenských ocelárnách na šrotišti. Když vyprávěl o válce, končil vyprávění slovy: „No a teď jsme se my, co jsme to peklo přežili, zase sešli na Kladně! A k tomu nám sekundují právníci, lékaři a profesoři, kteří nemají ten správný třídní pohled na věc. Samí slušní lidé!“

Já jsem to zažil o mnoho let později, když na letišti probíhaly po roce 1970 čistky. Nebyli jsme hodni lásky dělnické třídy, protože jsme nesouhlasili se vstupem vojsk a neříkali tomu „bratrská pomoc“. Ale po pravdě jsme tomu říkali okupace. Komunisti nás dali na demontáž motorů. Nebylo špinavějšího pracoviště na letišti. Sešli se tam samí slušní lidé. Ráno jsme začínali pozdravem: „Zdar demontáži!“ „Zdar, zdar, zdar!“ To nám soudruh Křikava, mistr s IQ hluboko pod hranicí debility, nemohl zakázat. Na výročí 21. srpna nosil ten exot v kantýně na tácu krom guláše a polévky ještě také samopal! Jako velitel milic na to prý měl nárok. Samopal nosil tak dlouho, než mu ho někdo ukradl. Ráno jsem přišel do práce, šatna plná fízlů. „Otevřete vaši skříňku!“ zařval na mě jeden z těch inteligentů. Otevřel jsem skříňku, on mě chytil za rameno, odhodil mě stranou a všechno mi z ní vyházel. Koukal jsem, že i ostatní kolegové měli vyházené skříňky. Netušil jsem co se stalo, až potom mně Motyka řekl, že ten idiot se šel osprchovat, a pověsil si na skříňku samopal. Když se vrátil ze sprchy, samopal nikde. „Dobře mu tak, tý svini! Aspoň bude mít průser. Tohle ani bolševik nepřekousne!“ Dodnes netuším, kdo to udělal, ale byl to moudrý člověk. Nenechal si ho, rozebral ho a poslal anonymně na oddělení Veřejné bezpečnosti, čili policie. Tam podle vyraženého čísla zjistili, že patří soudruhovi Křikavovi, veliteli oddílu milic Letiště Ruzyně. Za ztrátu zbraně by v boji s třídním nepřítelem byl správně trest smrti, ale jemu jen zakázali nosit zbraň a degradovali ho.

Ten člověk měl vůbec štěstí. Jednou nás na demontáži oblažil opilý návštěvou a na mě řval, že takové jako jsem já, by měli střílet. Pomyslel jsem si, že to by ti, ty vole, nesměli ukrást samopal! „Když v závodním rozhlase zahrají „Už mně koně vyvádějí“, nastoupíme jako jeden muž před sklad milic a vyfasujeme vostrý a všechny vás postřílíme!“ Nechali jsme tuto informaci pár týdnů odležet. Pak jsme zavolali na závodní rozhlas: „Heslo 333, Už mně koně vyvádějí!“ Pak jsme se vytratili z motorárny a zalehli jsme do křoví u hangáru C. Pozorovali jsme, co se bude dít. Chvíli se nedělo nic a pak se tam začali scházet debilové v milicionářských mundůrech. „Nesměj se, ty vole, nebo na nás přijdou!“ Jirka, pozdější ředitel průmyslovky na letišti, mě dusil, abychom se mohli kochat tím divadlem. Náramná krása! Dost dlouho stáli u zamčeného skladu zbraní, než zjistili, že to byl planý poplach a že tentokrát nepotáhnou na třídního nepřítele. My jsme spokojeně posvačili a šli zpět nezastřeleni budovat socialismus. Ale bylo to fous! Díky falešnému ostrému poplachu jsem se dožil sedmdesátky.