Chodil jsem do školy s několika fotbalisty. Vesměs to byli talentovaní chlapci nevýrazného ducha, ba řekl bych, že byli intelektuálně nesmělí. Když dorostli seniorského věku a začali hrát za Duklu, Spartu a Slavii, já jezdil na kole Favorit a oni měli auta. Nikdy jsem jim nezáviděl. Jejich svět byl pro mne neznámou krajinou. A tou to zůstalo až dodnes. Když slyším, jak nějaký debil se zlatýma nožičkama naboural svého Bentleye, je mi líto toho nádherného auta, které vyráběli dělníci s největší péčí a láskou, a pak ho nějaký tupec s IQ na hranici debility rozstřelí.

Posledním hřebíčkem do pomyslné rakve mé lásky k fotbalu byly kejkle kolem fotbalových zápasů v době lockdownu. Děti sice do škol nemohly, ale čutálistům povolili zápasy s diváky! Fotbalisti jsou pro nás důležitější, než vzdělanost našich dětí. Z fotbalu tečou peníze, z dětí nikoliv. Protože šlo o do nebe volající blbost, nakonec děti a jejich vzdělání posunula společnost ANOfert a jejich ministři na úroveň fotbalistů.

Lánský velmož se rozhodl opustit svou noru a uctít památku třiceti tisíc mrtvých obětí covidu. A protože všechno, co parta kolem prezidenta vymyslí, nestojí za nic, pieta z hradního nádvoří se stala kelímkovým happeningem, který začal slavnostním vztyčením prezidenta. Dva zdatní ošetřovatelé se snažili ztopořit velmože, což se jim po nějaké době povedlo. Ten, když zjistil, že v pivním kelímku není žádná životodárná tekutina, nýbrž svíčka, pochopil, že sirky, které mu Ovečkin cpe do ruky, nemají posloužit k vyšťourání tlačenky ze zubů ale k podpálení svíčky. Mezitím hradní služebnictvo marně bojovalo s větrem a ohněm. Vítr měl navrch. Na rozdíl od křížů na Staroměstském náměstí, které vyjadřovaly pietu, show na Hradě skončila jako obvykle fiaskem.

Naše televize, lhostejno která, má talent vybrat si nějakého umělce a ten je všude a dvakrát. Je tak často na obrazovkách, až se lidem přejí a je odhozen. Stejně tak se stane, když nějaký lidový umělec, jako třeba Karel Gott, zemře. Celý týden na všech televizích jsou vzpomínky na božského Káju. I když jeho zpěv nebyl mým šálkem čaje, osobně jsem proti němu nic neměl. Až do funerálních orgií. I když za to Mistr nemohl, začal jsem ho nenávidět.

První fází: všude a dvakrát si Jiřina Bohdalová prochází každé Vánoce. O vánocích skřehotá a pitvoří se ze všech kanálů. V zemi, kde se nevzpomene narození Václava Havla (5. 10. 1936), našeho nejlepšího prezidenta, se z narozenin Jiřiny Bohdalové udělá celonárodní pouť! Geniální a nepřekonatelná v tom byla Česká televize. Jeden večer (8. května) v hlavním čase, byly Zázraky přírody s Jiřinou Bohdalovou, pak Šípova Minishow s Bohdalovou, pak Televarieté s Bohdalovou. I její skalní fanoušek po těchto orgiích lásky musí zešílet! To, že byl státní svátek, televizi trochu uniklo. Byla to dobrá herečka, ale všeho moc škodí! Televarieté už v dobách svého vzniku mně připadalo jako nesmírně hloupé a teď ho do nekonečna recyklují, Čas mu na kvalitě rozhodně nepřidal. Žena, která se nechala fotografovat se všemi prezidenty a dokonce i s agentem Burešem, ta musí být charakter!

Jiřinu Bohdalovou nyní vystřídala Iva Janžurová. Ta se jenom na rozdíl od Bohdalové nenechá platit zájezdy s prostoduchými Čechy, kteří se pak doma chlubí, že byli v Hurgádě s Bohdalkou. Já bych si dovolil říct, že to je jistý druh prostituce.

Napadlo mě, že krom mých kamarádů, mé sedmdesátiny nikdo neslavil. Nezávidím to těm dámám. Mé narozeniny slavili se mnou jen moji skuteční kamarádi. A dovolenou si také platím sám.