Nedávno, vlastně včera, jsem se koukal na ceny ubytování ve Francii. Začaly mě chytat roupy! Nejspíš se budeme stejně kochat krásami naší vlasti. Jak jsem tak pátral po cenách ubytování, vypadl na mě „Maison Mezair“. Bylo mně to nějak povědomé. Koukám na fotky ubytování, Ježíši, vždyť to je dům, který jsem měl přes rok pronajatý, respektive, který mi pronajala firma! Paní Mezair vymalovala, zmizely dvě židle, které jsme si koupili, abychom mohli sedět pohodlně u jídelního stolu, a zmizela stojací lampa, kterou jsem koupil, abych si mohl večer číst. Vittoriova ložnice zůstala stejná, ale z mé zmizela neuvěřitelně pohodlná postel a byla nahrazena dvěma lůžky. Netuším, kdo byl výrobcem „mé“ postele, ale za celou dobu mého putování světem jsem nikde nespal v pohodlnější. Co naopak zůstalo, byla sbírka potrhaných kožených sedacich souprav. Byly prosezené a poškozené a opravdu jen zabíraly místo v jinak pěkném pokoji.

V létě, když začala vedra, nechával jsem v noci v Beauvais otevřené dveře na terasu. Ložnice byly v prvním patře. Jednou mě probudilo světlo jako ve dne. Blesk stíhal blesk. I když nejsem atlet, seběhl jsem schody jako hasič, ale stejně jsem čvachtal v napršené vodě. Vytíral jsem asi hodinu, pak jsem si šel lehnout. Po druhé, když jsem nechal otevřené v noci dveře, jsem se probudil s divným pocitem, že dýchám do něčeho divného. Otevřel jsem oko a koukal jsem do chlupů jakéhosi kocoura, který si ke mně přišel lehnout. Podrbal jsem ho, kocour začal příst, ale spal dál. Ráno byl pryč. Pak za mnou začal chodit i přes den. Velký mourovatý kocour, zjevně někoho ze sousedství, protože byl evidentně opečovávaný. Na rozdíl od mých sousedů uměl česky a rozuměl mi. „Kočičino, co koukáš, něco bys požral, co?“ Nalámal jsem mu do misky piškoty a zalil jsem je mlékem. Kocour zamručel, sežral nabídnuté, pak si vyskočil na můj klín a nechal se drbat. Vyprávěl jsem mu o letadlech, o Amálce a Honzíkovi. Kocour moudře poslouchal. Když ho to přestalo bavit, protáhl se na terasu a zmizel. Koupil jsem mu plechovou misku. Když bouchly dveře od lednice, v tu ránu Kočičina seděla na kuchyňské židli a její výraz byl jasný: „Kde je něco k jídlu?“
„To bys nežral, dělám si lečo!“
„Zkus to!“ I zkusil jsem to a sežral i lečo! Když jsem musel kvůli covidu opustit Beauvais, kocour se ten poslední den neobjevil. Urazil se! Jediný tvor, se kterým jsem se v širokém okolí domluvil, se neobjevil. Tušil zradu! Nevím, kam chodí dnes.

Francie je divná země. Anglicky jsem se domluvil jedině na letišti. Ve městě ani náhodou. Francouzi si zakládají na své kuchyni. Co to je a kde se to dá koupit? Zeleninu, ze které se prý skládá, nikde nekoupíte. Proti jejich super-hyper má náš Kaufland ohromné oddělení zeleniny. A v hospodách? Pokud člověk nepovažuje za francouzské jídlo kebab a hamburgery, tak nic jiného jsem nenašel. Uprostřed města byla hospoda, která se chlubila „francouzskou kuchyní“. Já měl jakési palačinky s mletým masem, což nebylo špatné a kamarádce přinesli mastný hnus, což měla být zabijačková směs, jak nám tam kdosi přeložil. To se nedalo jíst. Netuším, kam se poděla ta jejich slavná kuchyně.

Francouzská kuchyně je mýtus. To musela uznat i Zuzana, která je frankofil a nedá na Francii dopustit. Kamarád Petr, znalec bulharských vín, vyrábí francouzské národní jídlo „quiche“. Je to náramná dobrota. Má pekařka měla tři různé quiche. Postupně jsem si je vyzkoušel všechny. Kam se hrabaly na Petrovy! Byl jsem týden v Praze a poprosil jsem Petra, jestli by mi neudělal do Francie „kisch“. Udělal, a opět byl skvělý. Dostal jsem nápad a vzal jsem do pekárny ukázku. Paní pekařka ho ochutnala a začala lámanou angličtinou nadávat, že to je určitě od Jannet, tam od náměstí, co ta mrcha do toho dává? Nechal jsem ji vykecat a pak jsem jí řekl, že to dělá můj kamarád v Praze (promiň Petře, Černošice jsou v angličtině nevyslovitelné). Paní pekařka se uklidnila a dala mi zadarmo jejich nejlepší kousek. Na rozdíl od Petra to měla krásně balené v dřevěné dýze, ale Petrův „cibulový koláč“ byl prostě lepší!

Nikdy jsem nechtěl pracovat ve Francii a jsem rok doma - a stále na Beauvais vzpomínám! To jsou ale paradoxy!