Zuzana několik let bojovala s nemocí, která postihuje kuřáky. Ale ona nikdy nekouřila! A to svinstvo si sedlo na její plíce! Když jsem ji poprvé potkal, bylo to na nejkrásnějším místě na světě, na Landštejně. Díky mému povolání jsem procestoval celý svět - někde se mi líbilo, někde ne. Pracoval jsem v Thajsku. Kamarádi nad tím vzdychali, co by za to dali, aby tam mohli dělat. Vedro, dusno a v létě monzuny. Něco jiného je válet se někde v přímořském resortu a něco jiného je chodit do práce. Ne, že bych se u společnosti R Airlines předřel, to rozhodně ne. Když jsem přijel na dovolenou do Prahy a tady bylo kolem třiceti, všichni nadávali na vedra a já jsem si liboval, jak je tady krásně. Odjel jsem do jižních Čech na Landštejn se srovnat. Miluji toto místo a ať jsem byl kdekoliv ve světě, těšil jsem se tam anebo do Veselí nad Lužnicí. Neznám krásnější místa!
Na Landštejně jsme měli úžasnou partu. Byli to místní kluci, ale také my - Pražáci. A k tomu zřícenina nádherného gotického hradu. Na rybníku a na bývalých mlýnských náhonech jsme sváděli námořní bitvy. Na hradě u „třech borovic“, což byla věž, jsme měli klubovnu, jsme spřádali plány. Se mnou mlátila puberta, ségře se odrazily bradavky od hrudníku a začala se jí zapalovat lýtka. Pavel, který bydlel v Pomezí, ale byl z Prahy, byl velmi platným členem naší party. Vedle jejich domku byl gotický kostelík se zvonicí. V šedesátých létech opuštěný a zdevastovaný. Když Pavlovi rodiče odjeli do Prahy, přelezli jsme plot a zvonili jsme na zvon. Netrvalo to dlouho a přiřítil se na kole profesor Novák, který sváděl marný boj s rozpadávajícími se památkami. Pavlovi rodiče postavili ohradu kolem kostelíka, ale my věděli, jak se tam dostat. Nic jsme neničili, jenom jsme zvonili. A profesor na nás řval hlasem mocným, že to řekne rodičům. Úkol byl splněn, profesor se projel a tak jsme se odebrali k rybníku. Někdy Benešovi hlídali nás, když naši museli do Prahy, někdy naši hlídali Pavla. Při té příležitosti jsem zjistil, že Pavel má sestru. Byla starší než my a s uhrovitými, mutujícími mladíky se nebavila. Spíš jsme pro ni neexistovali. Ale byla krásná! Když jsem ji viděl prvně, jako milovník filmu Limonádový Joe jsem zvolal: „Jsem zasažen střelou Amorovou! Kde vyléčím své srdce, kde?“ Odpověď byla: „Jedině v Triger Whisky Saloonu!“ A šli jsme na kofolu do hospody. Samozřejmě, že Zuzana na mé vyznání nereagovala, vzduch byl proti mně hustší. Pavel, jako mladší bratr, mě uklidnil slovy: „Je blbá, co na ní vidíš?“
A tak se stala mou první, bohužel platonickou láskou. Snažil jsem se o to víc na sebe upoutat „chlapáctvím“ - řval jsem jako tur, chodil jsem kývavou chůzí, prostě dělal jsem všechno, jen aby si mě všimla. Ale ona dávala přednost svým knížkám a čtyřicetikilovému uhrovitému „chlapovi“ nevěnovala pozornost.
Uplynulo mnoho jar, vlasy ubývaly, kila přibývala. Rozváděl jsem se a bydlel jsem u kamarádky v Dejvicích. Jdu naší ulicí, proti mně krásná vysoká žena a prohlíží si mě tak, jak si mě už dlouho ženské neprohlížely. Zastavila se a začala se usmívat. Já na ni koukal s otevřenou pusou, neb doby, kdy jsem býval ozdobou večírků nenávratně minuly.
„My se známe, že jo?“
„Že by? Jmenuji se Honza Čech.“
„Jasně, Landštejn, máš sestru, Márinku?“
„No jo mám.“
„Já jsem Zuzana Benešová, sestra Pavla.“
Najednou se všechno vrátilo, padesát let bylo pryč a já stál před „šutrem“ na cestě a zase jsem koukal na tu nádhernou holku, která dělala, že mě nevidí. Nejspíš mě i tehdy viděla. A musela mít ohromnou paměť. Zestárli jsme, tedy já jsem zestárnul o osmdesát kilo, ale zíral jsem na ni, jako tenkrát. Starší princezna, ale stále krásná! Šli jsme spolu na víno a tam jsme zpečetili naše staré přátelství. Když jsem jí vyprávěl o mém traumatu z mládí, řekla neuvěřitelnou větu: „A žes to neřekl?“
„Já to řekl Pavlovi, a on mě ujistil, že jsem o nic nepřišel.“ Neřekl jsem, že ji vlastně označil za blbou.
„Znáš mladší bratry, ne?“
„Znám, sám jsem mladším bratrem, pánbůh mne obdařil starší sestrou.“
A tak jsme se po padesáti letech sešli! Bylo to úžasné setkání s krásným člověkem se vskutku renesančním rozmachem. Rád jsem Zuzanu poslouchal. Byla moudrá a mé poněkud přímočaré (hloupé a nevzdělané) úvahy přehlížela, jako bych nic neřekl. Když jsme nevedli dlouhé telefonní hovory a byli jsme spolu, měl jsem ještě bonus, že jsem se na ni mohl dívat. Jak říkávala maminka: Benešovi jsou krásní lidé.
Na poslední cestu Tě vyprovázel Leonard Cohen. Až se s ním setkáš, řekni mu, že jsme opravdu na jeho koncert chtěli jít!
