Po dlouhé době jsem byl na letišti. Ne sice na Ruzyni, ani v Beauvais, ale ve Kbelích. Bylo 32 stupňů a já jsem se belhal po rozpáleném asfaltu letiště. Fotil a vzpomínal, jak jsem v takových vedrech dělal na Ruzyni. I když podle televizních meteorologů nikdy taková vedra nebyla. Tak musím říci, že byla a ne že ne! Jenže jsem neměl skřípnuté nervy ploténkami. Nohy, respektive noha mě bolí a doktorka po projetí magnetickou rezonancí, konstatovala, že musím na operaci. Nechce se mi. Když je nejhůř, zajdu za fyzioterapeutem a ten mě nějak zázračně napraví. Ne, že bych poskakoval jako Harapes, ale pohybuji se. Když déle chodím, nemohu ohnout pravou nohu v koleni. Tedy mohu, ale strašně to bolí. Jednou po nákupu v super-hyper jsem přišel ke svému autu na parkovišti. Nějaký pán si ho fotografoval. Když viděl, jak se do něj soukám, řekl památnou větu: „Když jsme byli mladí a pružní, mohlo se nám o takových autech tak akorát zdát. Teď, kdy je máme, tak se do nich nemůžeme dostat!“ Zlatá slova!

To když jsem pracoval v Bangkoku, bylo vedro a dusno. Od června do srpna byly monzuny. U nás se po dešti vzduch osvěží, ale tam, když slejvák přestal, nastala ještě větší prádelna. Než jsem došel od haly do prďárny, byl jsem durch. Naštěstí jsem nemusel chodit v uniformě. I kravatu jsem odložil, tak jsem byl troufalý! Ředitel společnosti mi řekl, že aspoň tu kravatu bych měl mít. Pak byl za mnou na letišti a když viděl mou košili po deseti minutách na ploše, už nic nenamítal. Můj podřízený, když jsem přišel do prďárny, mi podal láhev ledové vody a krabici s kapesníky. „Až budete OK, pustíme se do práce.“ Byl to chodící kompjůtr. A na rozdíl od ostatních mluvil anglicky. Zvykl jsem si po několika měsících. Zuzana mi přivezla další porci košil a trička jsem si koupil na tržišti. Když jsem po roce skončil, už mně vedro a vlhko tak moc nevadily.

Honza Hamerník mě vzal do Arizony. I když je to stát samá poušť, podél slavné Route 66 byly vidět i zasněžené vrcholky. Byli jsme spolu v Tusconu v Pima Air and space muzeu. Vyrazili jsme ráno, kdy bylo příjemně. Když jsme došli na konec řady krasavců, začalo slunce pálit plnou silou. Myslel jsem, že mi vystřelí mozek z hlavy. Procházel jsem od stínu pod křídlem k dalšímu křídlu. Tři kilometry rozpálenou pouští. Honza seděl pod B-52 a mával na mne. Došoural jsem se k němu a on seděl na lavičce a vedle něj byl kohoutek s pitnou vodou. Sundal jsem si čepici a nalil jsem si vodu na hlavu. Pak jsem se napil. Tak jsme došli až k hangáru, kde do nás začalo padat jedno pivo za druhým. Po této zkušenosti jsem byl ještě v muzeu třikrát. Nádherné i když horké místo. Naposledy jsem tam byl s muzikantem Olinem Nejezchlebem. Nabrali jsme si vodu do zásoby a vyrazili do pouště. Když začalo pálit, už jsme byli připraveni. Také jsem už věděl, kde jsou kohoutky s vodou. Nebe se začalo zatahovat . Seděli jsme ve stínu a já vyrážel fotit letadla s bouřkovými mraky. Nádhera! „Honoušku, ty jsi magor, zůstaň tady ve stínu, nenašel jsi zdraví na hnoji! Ale mraky jsou to krásné!“ Když liják spustil, lilo dva dny. A ochladilo se.

Ve Francii v tuto dobu byla také vedra. Pochopil jsem, proč všechny domy v našem městečku mají okenice. Koupil jsem si ventilátor a když jsem někdy zapomněl zatáhnout rolety a vrátil jsem se do rozpáleného domečku, osprchoval se, neutřel jsem se, pustil ventilátor a vyndal z lednice studenou vodu. Na letišti stále pofukovalo stejně jako na Ruzyni. Akorát provoz byl desetkrát menší. V noci jsem nechával otevřené dveře na terasu a okno v ložnici, aby profukovalo. Tak se stalo, že se u mne usídlil krásný kocour od sousedů. Sice byl krásný a předl, ale taky hřál…

Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi s Tomášem, mým kolegou, pracovali na stojánce 4A, kde parkovaly L 410. Byl tam s námi pan Plaček. Byli jsme schováni ve stínu auta. Pan Plaček dostal skvělý nápad: ve skladu byly plastové kryty na motory JT3D. Přivezl dva a napustil je vodou. A tak jsme měli na stojánce miniaturní koupaliště. Posádky se divily, když viděly, jak tam blbnem. Stojánka 4A už neexistuje a já už nejsem letecký mechanik... Tak to byla vzpomínka na vedro na letišti.