Zamýšlím se nad tím, jaký je rozdíl mezi lidmi bohatými a zbohatlíky. Mám v Anglii kamarády, kteří jsou bohatí. Velmi bohatí. Jejich rodiny jsou zámožné už po generace. Bydlívám u jednoho z nich. Před léty se rozhodl, že přeci nemohu bydlet v hotelu, že budu bydlet u nich doma. Pracoval jsem tehdy v Luttonu a to bylo dost daleko od jejich sídla. Tak jsem tam dojížděl na soboty a neděle nebo když jsem měl volno. Když byl doma, šli jsme večer do hospody. Kdo zná anglické puby, ví, jaká je to krása - krb, dřevěné stropy a hlavně tam byla vždy bezvadná parta lidí. Věděli, že jsem letecký mechanik a tudíž člověk, který má příjem o několik řádů nižší, než oni. Nikdy mi nedali najevo, že oni jsou bohatí a já jsem proti nim chudý. V pubech se platí u pultu, a když byla runda na mne, někdo se zvedl a šel místo mne koupit pití s tím, že já jsem se naběhal za den po letišti dost. Někteří měli svá letadla, téměř všichni létali jako piloti.
„Odkdy platí mechanik pití pilotovi? Sedni si a seď.“ Sir Roger Anthony Harben u něhož bydlím, mi nikdy neřekl, co stálo to, či ono. Bydlel jsem na jeho hradě z jedenáctého století, který byl krásně zrekonstruovaný do původní podoby včetně interiérů. Tam snad i strašilo! Jeden čas jsem tam byl sám se Zuzanou. V ohromném krbu, díky větru, v noci hučelo. V hodovní síni se houpal lustr, pravda - elektrifikovaný. Vše v noci vydávalo zvuky.
„Honzo slyšíš? Co to bylo?“
„Patrně se schází strašidla, měla bys zamknout ložnici!“ A nejbližší civilizace byla deset kilometrů daleko.

Jednou jsem se Rogera hloupě zeptal, kolik stála kopie dobové dlažby. Udiveně se na mě podíval a řekl: „Víš, že ani nevím?“ Prostě - ve slušné společnosti se o penězích nemluví.

K této úvaze mě přivedla událost z tohoto týdne. Kamarád z letiště se jako důchodce věnuje vyřezávání betlémů. Kontaktoval ho jeden člověk, jestli by mu na jeho mlýn nevyřezal vodníka k jezírku a nějaké další doplňky. Míra je neuvěřitelně šikovný. Má ohromný mechanický betlém, který každý rok vystavuje. Vždy tam přibude nějaká scénka, a domečky jsou kopie domů z Unhoště. Rád tam chodím, je to v místní knihovně a vždy je tam krásná vánoční atmosféra.

Míra mi volal, že jeho kamarád má mlýn, a tam se každé úterý schází parta lidí. Majitel má rád letadla a když zjistil, že mě Míra zná, požádal ho, jestli bych tam nepřijel povyprávět o letadlech. Samozřejmě že přijedu, a rád! Netušil jsem do čeho jdu. Podle Míry jsem usuzoval, že to bude parta fajn lidí, jako je i on. Ó, jak jsem se mýlil! Už uvítání mě mělo varovat. Byl to mlýn, který hrál ve filmu Na samotě u lesa. Majitel stál v mlynářském s čepicí, jako Smoljak ve filmu. „Musíš ho oslovovat ,pane otče‘!“ Tak to ani náhodou! Majitele jsem naštval hned z kraje: podal jsem mu ruku a představil se. Ta maškaráda z filmu bylo asi to jediné, co bylo dobové. Celý, původně krásný mlýn, byl přestavěný na obyčejný barák. Taková nepovedená vila. Velká euro okna místo oken s okenicemi, z interiéru nezbylo nic. Ze všeho kapaly peníze. To majitel neopomněl zdůraznit, co kolik stálo: „Hele, koupil jsem to za milion a sedmnáct melounů jsem do toho vrazil. To je co? Tady byla konírna, teď je tady vířivka a posilovna. Cítíš to aroma? To je eukalyptový olej, to je zdravé na mozek. Tu vířivku jsem nechal dělat na zakázku, stála dva melouny.“ Téměř u všeho konstatoval, kolik do toho vrazil.
„Ježíš, Jarda už má taky Favorita! Favorita má už dneska každej! Když jedu s Favoritem, hele divil by ses, kolik jich na ulici potkám!“ Na vysvětlenou, Favorit je zbohatlické označení S-klasse Mercedes, bratru za čtyři miliony korun.
„Já je sbírám, už mám šest Favoritů.“
„Podle mě je nejhezčí W 126.“
„Ty vole, to je Fiat ne?“
„Ne, to je firemní označení S-klasse z osmdesátých let.“ Chtěl jsem dodat ,ty debile‘, ale byl jsem na návštěvě.

Přivezl jsem si externí disk, abych mohl promítat fotky letadel na plátno. Majitel nemovitosti se chlubil, že je největším expertem na software u nás, a že na tom vydělal milióny. Bohužel nevím na co je expert, ale externí disk nebyl schopnen připojit ke svým počítačům (tenhle jsem koupil za šedesát tisíc a tenhle za sto…). Vytáhl jsem svůj cestovní počítač a s velkou radostí jsem mu řekl, že tenhle jsem koupil na mejdanu za pět tisíc a funguje. Hned na začátku mi jeden ze zbohatlíků řekl, že mě nebude poslouchat, že ho letadla nezajímají. Když mi to říkal potřetí, všiml jsem si, že má pouzdro s pistolí u pasu.

Všichni přítomní kolem pána domu kroužili a lezli mu zadku. Dovolil jsem si mu odporovat, protože o letadlech věděl prd. Na to nebyl evidentně zvyklý. Buď dělal, že to neslyší, nebo zavedl hovor na něco jiného. Nakonec se urazil a se svými kumpány odešel na terasu a ignoroval mě. Odpojil jsem svůj počítač za pět tisíc a požádal jsem ho, jestli by mi mohl otevřít bránu, že jedu domů. Míra se sebral a řekl, že pojede taky.
„Tobě se tady nelíbilo, co?“
„To máš pravdu, ten pán má evidentně spoustu peněz, ale jinak je to vůl!“