Tornádo! Zažil jsem to zaplaťpánbůh jen jednou v Denveru, stát Colorado. Jenom jsem na to koukal oknem a v lepeňáku, kde jsem bydlel se všechno třáslo. Ale minulo nás to! Napřed jsem měl dojem, že se koukám na film, že to není skutečné. Na dálnici k letišti začaly létat vzduchem billboardy. Na dráze za dálnicí ale stále přistávala letadla! V televizi vysílali výzvu, aby si lidé lehli na podlahu a v žádném případě nevystrkovali hlavu z domu. Mně, zkušenému světákovi něco takového budou říkat! Nevystrčil jsem hlavu z okna, jen jsem se díval. Viděl jsem černý rotující trychtýř, jak se pohybuje k letišti. Letadla zmizela a ohromné americké trucky začaly létat po dálnici, jako by si nějaký obr hrál s angličáky. Koukal jsem na to s otevřenou hubou. Začal zesilovat vítr a ozýval se hluk připomínající vlak. Plastový nábytek, který jsem ze zahrady neuklidil, byl mrštěný do vedlejšího neobývaného domu. Auta houkala, jak pohybová čidla aktivovala alarm.

A najednou byl klid. Jak to rychle začalo, tak to rychle skončilo. Protože v Americe mají elektřinu vedenou po sloupech, létaly snopy jisker od drátů, které se o sebe třely. Nicméně elektrika u nás v ulici nešla jen asi hodinu. Kamarád, u kterého jsem bydlel, mi volal, jestli jsem v pořádku. Jektal jsem zuby a již jsem nebyl zdaleka světák.

To byl můj zážitek s tornádem, bylo to v roce 1992. Byl jsem přesvědčený, že to nás nemůže potkat, to je přeci jen v Americe! Jo, prdlajs! Koukal jsem na televizi jak na holé skřivánky! Nepouštím na sebe zprávy poté, co jsem dálkově vystudoval přes zprávy medicínu, konkrétně imunologii a další přidružené obory. Také jsem alergický na slovenského estébáka, který spolu s Japoncem tvrdě bojuje proti migrantům. Ale když jsem na počítadle viděl, co se stalo na Moravě, zprávy jsem si pustil. Hrůza hrůz! Neuvěřitelná síla přírody, které chtěli komunisti poroučet! Máte se celkem dobře, spokojeně si žijete a najednou, z minuty na minutu, nemáte nic! Nic jste nikomu neudělal, nic jste nezavinil. Jen příroda si řekla: „připravím tě o všechno!“ Na jedné straně ulice domky, maximálně rozbitá okna, na druhé straně jen spoušť. Sto metrů dělí zmar od normálu.

Můj kamarád při povodních v roce 2002 ze dne na den přišel o všechno. Bydlel v Karlíně a v době potopy byl na chalupě. Sesbírali jsme se Zuzanou oblečení a boty. Problém byl v tom, že kamarád i jeho žena jsou drobní a to my rozhodně nejsme. Ale nějak jsme vzali, co nám připadalo menší a odvezli jsme jim to na chalupu. Nedovedl jsem si představit, že během noci o všechno přijdu. A tady to bylo během pár minut!

Jak jsem tak koukal na to zoufalství, říkal jsem si: kdypak tam nafárají naši politici dělat si předvolební PR. Mastná Alena, oblečená v džínách a tričku tam byla první. Jeden člověk v holínkách a špinavých montérkách řekl do televize, když se ho ptali, co říká na návštěvu místopředsedkyně vlády, že by mohli táhnout do prdele, že se tam oni a ti šašci kolem jen pletou.

Pak se tam objevil agent Bureš. U katastrofy takového rozsahu se předseda vlády má objevit, aby lidi duševně podpořil. Ale on si z toho udělal předvolební mítink. Lidovec Jurečka vzal svůj traktor s radlicí a nakladačem, na valník naložil plachty a latě a jel skutečně pomáhat.

Vrchní velitel armády byl slavnostně vztyčen až dva dny poté. Na co vlastně prezidenta máme? Má to být člověk, který jde národu příkladem. Je to smutná troska, za kterou vládnou mafiáni Nejedlý a Minář. Něco mektal o semknutosti, pak byl opět uložen do Lán. Jsem zvědavý, kdy ho jeho nohsledi budou i dabovat.

Byla vyhlášena sbírka na pomoc postižené oblasti. Jsme důchodci, ale mám za to, že i malý příspěvek je příspěvek. Schválně kolik si tam poslal koblihář Bureš? A kolik mastná Alena? Nejspíš nic, sami mají málo.

Přeji všem postiženým, aby se z hrozného zážitku co nejdříve vzpamatovali.