Je jedna pravidelná událost, na kterou se těším celý rok. Přes třicet let jezdíme pravidelně společně na dovolenou. Začalo to nevinně. Jo, ptáte se kdo jezdí pravidelně na společnou dovolenou? Tak tedy já, můj syn a moji synovci. Začalo to ve Veselí nad Lužnicí na miniaturní chatičce se suchým záchodem a s vodou ve studánce. Tam měla moje máma kluky celé prázdniny. Nádherná chatička nad Nežárkou, která nám byla koupelnou i plaveckým stadionem. Jezdil jsem tam za nimi, když jsem měl volno. Nakonec se to protáhlo na dva týdny v celku. Máma mohla odjet do Prahy si odpočinout (i když tvrdila, že jí péče o tři kluky neunavuje). Kluci jezdili do Veselí na kolech na nákup. Honzík, který je o čtyři roky mladší, než Mates, se za nimi řítil na dětském kole a řval, ať mu uhnou, že je všechny stejně předjede. Nejstaršímu Ondřejovi se začala zapalovat lýtka, tak nás opustil a zůstali jsme jen tři. Tři Honzové, protože Mates je také ve skutečnosti Honza. Začali jsme této akci říkat Trio Honzas. Jedinou podmínkou úspěšnosti akce byla neúčast jakékoliv ženy. Prostě pánská jízda! Nepočítaly se pokusy sousedovic Petry, nebo Kačky, které hodlaly sbalit mé synovce. Z té doby se traduje výrok Matesa, když krasavice Petra na něj dělala sladké oči. Stála v bikinách v Nežárce. Mates na ni koukal a vypadla z něj neuvěřitelná pitomost: „Petro, víš, že máš nohy jako chlap?“ Krásná Petra nehnula brvou a já jsem konstatoval, že je blbec.

Nežárka a chatička ve Veselí, to byly nejkrásnější doby Trio Honzas. Chatičku jsem musel opustit a jako náhradu nám nabídla Zuzana jejich zchátralou chalupu. To už Mates měl syna, jak jinak, také Honzu. Můj Honza má dceru Amálku a kupodivu i syna Honzíka. Tak jsme se začali rozrůstat. Amálka je jediná ženská, která s námi smí jezdit. Udělala přezkoušení na kluka, vzduchovkou trefila cíl a umí lézt po stromech. S Amálkou je to vůbec zajímavé. Po příjezdu vyleze z auta holčička v šatičkách a za pár minut projde proměnou na kluka v děravých legínách a původně růžové tričko je za pár minut neurčité barvy.

Letos jsme byli na chalupě na Kosti naposledy, protože je prodaná. Konstatovali jsme, že to je škoda, protože tam mohly děti běhat a řvát dle libosti a nic tam nemohli zničit, nebo podupat. Před rokem jsme byli na chatě na Orlíku a kluci svorně hlasovali, že Kost je lepší. Není tam sice koupání, ale na ohromné zahradě je spousta místa pro dobrodružství.

Letos objevil Honza u Vietnamců sestavovací polystyrenové modely letadel na elektrický pohon. Mates koupil klukům stíhačky a Honza koupil dvouplošník. Stíhačky létaly špatně, zato dvouplošník létal skvěle. Druhý den se jelo pro dvouplošníky. Stýská se mi sice po letadlech, ale když mi přistál kluzák v rozpáleném grilu, to už bylo moc!

Kdysi ještě ve Veselí jsme s Matesem a s Honzou večer zpívali. Mimo jiné i policejní píseň z filmu Tajemný hrad v Karpatech: „Policíja, populare sympatika corpula!“ Netuším proč si kluci vybrali slovo populare a začali tak říkat zapáleným klackům, se kterými běhali kolem Nežárky. Kupodivu jim to vydrželo do dospělého věku. Teď s klacky běhají jejich děti a patřičně při tom řvou. Tradice pokračuje! A při tom taková blbost!

Od samého začátku Tria Honzas vařím. Baví mě to. Od ledna vymýšlíme, co budeme vařit, co vypustíme z jídelníčku, co přibereme. Letos měla neuvěřitelný úspěch „prapodivná bramboračka“. Ta vznikla tak, že Honza vařil brambory na kaši k párkům a já jsem měl už brambory uvařené. Bylo mně líto vařené brambory vyhodit. Udělal jsem jíšku na cibuli a zalil jsem to vodou z brambor, respektive jsem to chtěl zalít tou vodou, ale Mates, nevím proč je scedil a tak tam zbylo vody jen po dně. Nalil jsem to na jíšku, dolil kohoutkovkou, hodil jsem tam jeden masox a zalil zbytkem smetany. Bylo toho poměrně hodně. „Tejdo, voni to všechno sežrali, měl jsi?
„Nekecej, že to fakt snědli!“
„No zbyly tam dvě brambory a ty jsem snědl já! Omlouvám se!
„Amálko, měla jsi polévku?“
„Dva talíře, takovou máma nedělá, byla moc dobrá!“ Když i nežravá Amálka měla dva talíře, to už o něčem svědčí. Asi se fakt povedla. Není většího vyznamenání pro kuchaře, než když se všechno sní! Okoralý chléb dávám na gril a dělám dětem topinky. Děti jim nevím proč, říkají pečínky. Amálka i Honzík zapomenou, že nejedí kůrky. Když jsem jim je počesnekoval, divili se, co je to za novou chuť. Řekl jsem jim, že to je proti červíkům, od té chvíle požadovali pečínku proti červíkům.

Poslední Trio Honzas na Kosti skončilo, bylo nám všem smutno, rozloučili jsme se s chalupou a příští rok si musíme hledat něco jiného. Škoda. Ať žije příští Trio Honzas!