„Budeš se divit, četla jsem to. Protože jsem to nepochopila, přečetla jsem si to i v němčině a stejně jsem tomu nerozuměla. Ty víš o čem to je?“ Začal jsem mámu ohromovat naučenými frázemi, které jsme plodili na mejdanech u Hlavatých.
Za několik let, asi tak v pětadvaceti, jsem pochopil, že naši nejsou tak omezení, jak jsem si myslel, že se za tu dobu ledacos naučili. Kamarádi umělci mne opustili a mně se částečně vrátil rozum z procházky. Pochopil jsem, že Kafkovi nerozumím a že ho nikdy číst nebudu. Tátovi jsem se v duchu omlouval, protože už s námi nebyl. Smířil jsem se s tím, že jsou věci, kterým prostě rozumět nikdy nebudu.
Hudba Leoše Janáčka je druhým uměleckým oborem, který mne minul. Pamatuji si na jeden večer, který jsem strávil s panem Sudkem. Byl tehdy už velmi nemocný a ležel v nemocnici u mé kamarádky. Opouštěly ho síly, ale jeho mozek byl stále brilantní. Strávil jsem u jeho lůžka s červeným vínem několik úžasných večerů. Jednou přišla řeč na hudbu. „Znáte Leoše Janáčka a jestli ano, líbí se vám?“
„Po pravdě jsem něco slyšel, ale nerozumím tomu, stejně jako nerozumím modernímu jazzu.“
„Když jsem byl tak starý jako vy, také jsem mu nerozuměl. Hromada kakofonických zvuků, žádná melodie. Když jsem opouštěl Smetanovu síň, všichni moji kamarádi šli jak ve snách a žvanili cosi o kontrapunktech a podobných nesmyslech. Krucinál, když jsou všichni tak nadšení, tak blbej budu asi já! A podstoupil jsem mučení neustálým poslechem Janáčka. Po dlouhé době, pamatujte si, příteli, po dlouhé době, jsem začal vnímat řekněme systém těch zvuků, pak jsem dokonce našel i melodii, prostě jsem tu muziku objevil. Pro sebe, ale nikdy jsem nevedl učené řeči s Talichem a podobnými experty. Dokonce se mi začal Janáček líbit! Nebojte se můj mladý příteli, nebudu vás zatracovat jen kvůli tomu, že se vám nelíbí, mně to trvalo dost dlouho, než jsem mu přišel na chuť!“
Bohužel jsem strávil s tímto moudrým mužem jen pár večerů, ale vzpomínat na něj budu do smrti. Stálo to za to! Navždy mne bude štvát politika a neúcta bolševických kultůrtrégrů, kteří tohoto geniálního fotografa zcela ignorovali, a jeho úžasný ateliér na Kampě nechali málem spadnout.
Další skvělý fotograf - Taras Kuščinskij, jehož černobílé fotografie Hany Hegerové, Ládi Mišíka a dalších, zdobily obaly desek. Když jsem se mu pochlubil, že jsem se setkal několikrát s Janem Sudkem řekl: Jan Sudek, to nebyl fotograf, to byl pan fotograf!
Dnes už jen vzpomínám na setkání s těmito úžasnými pány. Když jsem si u Kuščinského prohlížel jeho fotografie, poznal jsem definitivně, že ze mne skvělý fotograf nikdy nebude. Tak si fotím pro radost.
Dodnes mám problémy s uznávanými uměleckými veličinami. Držitelka ceny Magnesia litera Petra Hůlová, objev roku 2003, popisuje na deseti stránkách přirození svého mrtvého dědečka! To je intelektuální masakr! Před několika léty mi kamarádka půjčila dvě knížky od Patrika Hartla s tím, že jí to tatínek vrátil, že to číst nebude, protože to je sračka. Jeden úžasný titul je Prvok, Šampón, Tečka a Karel. „Táta je už starej, nerozumí tomu!“ Její tatínek je jen o pár let starší, než já. I začetl jsem se do tohoto opusu. Po asi polovině jsem to odhodil se stejným poznáním. Fakt se to nedá číst. A nyní to i zfilmovali! Neuvěřitelné! Knih i filmů o čtyřicátnících, kteří se rozhodli nesmířit se s dosavadním monotónním způsobem života byla napsána a natočena spousta. Namátkou třeba dvoudílná italská komedie Moji přátelé. Když jsem ještě zjistil, že si Patrik Hartl zakládá na svém smíchu (směje se jak debil), ujistil jsem se, že jeho díla do ruky nikdy nevezmu.
Nejsem konzument televizních seriálů, ani Troškových filmů. „Odbojáře“ Dietla a jeho díla nesnáším. Ale opravdu, nad současnými oceňovanými díly nehýkám, natož abych se smál jako Hartl! A když si chci něco pěkného přečíst, tak si to holt musím napsat. Strašná doba!