Koncem února a začátkem března jsme jezdívali na kulturně sportovní zájezd do Aspenu nad Rokytnicí. Před patnácti lety jsem byl vyzván Zuzanou, abych jel s ní do chaty Jednota ve Františkově. „Proboha, co to je za blbost: já a lyžovat?“ Jezdil jsem do Rokytnice na chatu ČSA v osmdesátých létech. V té době organizovaly posádky ČSA lyžařský kurz. Má žena prohlásila, že jsem tlustý (už tehdy!). Chtěl jsem jí udělat radost a tak jsem na tu hovadinu kývnul. Lyžařskou výstroj jsem si koupil ve vinárně U hroznu, kde nějaký host, navrátivší se z hor, neměl na zaplacení a tak mi prodal lyže a boty za 400 korun. Cena odpovídala kvalitě! U autobusu se shromáždili piloti a letušky v módním oblečení předních značek a s lyžemi, které jsem viděl maximálně na olympiádě. Pro mne tehdy šil Kras Brno (zelená vatovaná bunda pro bagristy). Lyže Artis byly původně s kandahárem, předělaným na Marker made in SSSR. Stal jsem se maskotem výpravy! Ale nakonec se parta lyžníků ukázala jako skvělá. Ze začátku byli téměř všichni „pokročilí“. Když viděli, co se děje u nás začátečníků, přestupovali k nám a naše družstvo mohutnělo. K nám také přišla Zuzana, má nynější družka.

Pak se naše družstvo rozpadlo, neb dámy otěhotněly (nikoliv všechny se mnou) a už to nebyla taková sranda, tak jsem své ski uložil ve sklepě, ve slepé naději, že je někdo ukradne. Ukradli ledacos, ale mistrovské lyže nikoliv. Na hory jsem zanevřel po zájezdu do Špindlu, kde jsme byli na nějaké chatě bývalé letušky, která ji dostala zpět v restituci. Oddělal jsem tam lyže, auto a celkově to tam stálo za prd a bylo to akorát nesmírně drahé.

Zuzana mě nakonec přemluvila a i když nejsem sportovec, nakonec jsem jel. A tak jsem se po létech zase objevil v Rokytnici, kam jsme přijeli Zuzaninou Fiestou. Začátek nebyl nejlepší. Přijeli jsme nad Františkov a přetrhly se nám řetězy a rozmlátily podběhy. Zavolal jsem na chatu, jestli by nám někdo nepřišel pomoci. Netušil jsem, že pan hoteliér je na podobné situace připraven: měl a má stařičké ARO s řetězy, kterým vytahuje k chatě ztroskotance.

Parta na chatě je skvělá a týden uteče strašně rychle. Máme pravidelné aktivity, neb nejen chlastem živ je člověk. Středobodem je tombola, kam „hodnotné“ ceny přivezou účastníci . Zákon je, že si cenu musí výherce i odvézt. Nesmí tu krásu nechat pohozenou na chatě, nebo tím plnit popelnice. Vše se kontroluje.

Za peníze z prodeje lístků do tomboly se koupí šampaňské na Silvestra, který je druhý den (ve středu). Tentokrát bylo všechno jinak. Byl srpen a kupodivu nebyl sníh. I když, jak říká můj adoptivní tatínek: „Ta příroda je v hrozným stavu!“ V zimním termínu byl lockdown, ale příležitost navštívit Františkov jsme si nechtěli nechat ujít. A tak jsme se domluvili a jeli jsme. Když jsme se přesvědčili, že skutečně vlek nejezdí, adjustovali jsme první láhev. Protože jsme měli s sebou věci na tombolu, uskutečnila se. Lístky byly tentokrát zadarmo, neboť nenásledoval Silvestr. Že je něco zadarmo nemohli pochopit starší manželé, kteří se tam ocitli náhodou, ale nakonec si lístky vzali. Stejně tak i mladý slovenský pár. Chtěl jsem si od nich vynutit slib, aby si vzali Babiše na Slovensko, že to by byla největší výhra pro nás pro všechny. „Len si ho tu nechajte ,my ho nechceme, u nás je takých kokotov viacej!“

Tentokrát byl výlet krátký, jen tři dny. Co jsme dělali, když nebyl sníh? Jsou magoři, kteří jezdí po horách na kolech. Takový se u nás nenašel. Martin, syn pana hoteliéra, řekl, že je v lese plno hub, že je už nemá kam dávat. A tak dámy vyrazily do lesů. Já jsem to jistil se Zuzanou z terasy hotelu, odkud jsem novým teleobjektivem fotil ptáky.

Do konce našeho pobytu skutečně nebylo po sněhu ani stopy! I tak jsme odjížděli šťastní a spokojení. Ať žije chata Jednota a Tadrovi!