Každá generace má nějaký časový předěl. Generace mých rodičů dělila čas na před válkou a po válce. Má generace dělí čas a potažmo dějiny na před okupací a po okupaci. Psal jsem ve svých vzpomínkách už několikrát, jak jsem byl v srpnu 1968 s přítelem Šubou na kolech v NDR. 21. srpna jsme dorazili k Baltu do Stralsundu. Dorazili jsme tam vysílení několikadenním průjmem. Protože mně bylo osmnáct a neměl jsem zkušenosti s cestováním, nevzal jsem si sebou lékárničku. Byl jsem hloupý a o to víc sebevědomý a nenechal jsem si od našich do ničeho kecat. Za lékárničku jsem považoval pár náplastí, jodovou tinkturu a acylpirin. To bylo všechno. Netušil jsem, že v božské zemi NDR je živočišné uhlí na předpis. V lékárně, když jsme se nedomluvili, nastoupil soused Jarda Vlček, se ktrým jsme se v Magdeburku čirou náhodou sešli. Tvrdil, že umí německy a pronesl památnou větu: „Gutten tag! Haben sie bitte sehr kontrasráč?“
Lékárnice nehnula brvou a rezolutně pronesla: „Nein!“
Jarda: „Warum?“ A ona nás vyhodila. Ona tím stejně končila Jardova slovní zásoba. Bál jsem se zasmát, abych se nemusel převlékat. Nastoupil Šubáno a zeptal se naštvané lékárnice jestli nemá active Khole, což je živočišné uhlí po chemické stránce. Bohužel odpověď byla stejná: „Nein!“ Pak jsme se dozvěděli, že tato hnusná země má tak primitivní věc, jakou je živočišné uhlí jen na lékařský předpis. Rozloučili jsme se s Jardou a vyrazili jsme na kolech z Magdeburku směr Balt. Koupili jsme si vodu a jen jsme pili. Dokud jsme jeli a byli jsme shrbení na kolech, celkem to šlo, ale jak jsme se narovnali, museli jsme do lesa. S výkřikem: „Kai, české hovno do německého lesa!“ jsme odhodili kola a zapadli jsme do nejbližšího lesíka. „Stejně prohráli válku, nemám výčitky!“

Konečně jsme dojeli do kempu, kde jsme zaslechli češtinu. Opřeli jsme kola o strom a došourali jsme se ke starším českým manželům. Slušně jsem pozdravil, představil jsem se a poprosil jsem je o živočišné uhlí a vysvětlil jsem jim naší anabázi a že už fakt nemůžeme, tři dny máme průjem a nemůžeme se ho zbavit. Paní se představila jako lékařka Svobodová a otevřela tašku zvící velikosti kufru a podala nám živočišné uhlí, byli jsme zachráněni. Řekla, jak to máme užívat a hlavně, že musíme pít. Změřila nám teplotu a poradila nám, že cestou k moři je několik mládežnických táborů a že tam se máme zastavit, tam mají jistě lékaře. Namalovali nám do mapy, kde je nebližší. Ona tam totiž byla lékařkou českých mládežníků.

V táborech se o nás všestranně postarali, včetně jídla a tělesného blaha. Dívky nebyly sice krasavice ale o to byly přítulnější. Průjem přešel a my dojeli až na Balt. Jak zpívají Tři sestry: „k moři co má v létě deset stupňů“.

Ráno 21. srpna začal táborový rozhlas lámanou češtinou hlásit, že naše vláda požádala armády pěti států o internacionální pomoc a od rána, že je naše země zachráněná tanky a vojáky z Bulharska, Maďarska, Polska NDR a Sovětského svazu. „Neopouštějte vyhrazené místo v taboše. Neopouštějte vyhrazené místo v taboše! Nyc se vam nestane!“ Tábor rozdělili na německý a český ostnatým drátem. My jsme tam byli načerno, a tak jsme se ocitli v německé části. Když jsme zjistili, že jsme v části, kde je „Kaufhalle“, neboli obchod, čile jsme dodávali do české části potraviny a zejména alkohol. Musím říci, že Němci se k nám chovali skvěle. Nikdo nás nepráskl a paní v sámošce se nám při placení omlouvaly, že netuší, co se děje: „Máte všechno, nechcete ještě cigarety?“ Tak jsme se stali pašeráky.

Za čtyři dny oznámil táborový rozhlas, že“ sítra budou pšistafené autobusy, které ty, co nemají Kraftwagen“, odvezou na hranice. Sbalili jsme stan a spacáky a vydali jsme se na seřadiště. Tam stála Volkspolizei v pumpkách a holínkách. Inu tradice. A řvala jak smyslů zbavená, kam máme nastupovat: „Loos, loos!“ Nastoupili jsme do Ikarusu i s koly a vyrazili jsme směr Boží Dar. Na naší straně žádné autobusy nebyly, tak jsme sedli na kola a jeli jsme zemí plnou tanků do Prahy.

Cestou nám Češi ukazovali kudy se dá projet a dávali nám jídlo a pití. Domy byly polepené protiruskými plakáty. Národ byl jak jeden muž. Bohužel ne nadlouho.

Netušil jsem tehdy, že si tento národ jednou koupí za koblihy estébák a komunista a na Hradě bude sedět agent Kremlu. Ti chudáci, co je Rusové zastřelili, zemřeli zbytečně? Co jsme sakra za národ, když na Filosofické fakultě student na otázku: “Kdo to byl Jan Palach?“ Odpoví: „popový zpěvák?“ Ten by v příští minutě už neměl být studentem této školy!

Mějte se hezky a nejezte koblihy! Ať si prdne Bureš na bubasa!