Společnost Air Koryo vznikla v roce 1950 jako Chonsomjang. V současnosti provozuje 18 letadel o průměrném věku 34 let. Já ji pamatuji z Ruzyně z let sedmdesátých a osmdesátých. V pravdě velmi zvláštní společnost. Korejci se objevovali na Ruzyni zcela nepravidelně, zůstali několik dní a zase zmizeli. Nepamatuji si, že by přivezli nějaké cestující. Zato měli na palubě přes třicet členů posádky. Dohadovali jsme se, že jich je tolik, protože létají podle hesla, že víc hlav víc ví a o každém úkonu hlasují. V životě jsem neviděl tak vyleštěná a čistá letadla. Iljušiny 18, se kterými začínali létat do Prahy, vždy po přistání balili záslepkami, o kterých jsme netušili, že vůbec v letadle jsou. Při tom lezli po trupu jako opice, které mají na prstech přísavky. Nepamatuji se, že by některý z nich spadl. Chování posádek bylo vskutku nekonvenční. Chodili po ploše jak se jim zachtělo, tedy tím myslím, že nepoužívali letištní autobusy, ale seřadili se do dvoustupu a pochodovali. Přišli k nám do prďárny, pozdravili „zdravsvujtě“, usmívali se a všechno brali do rukou: protihlukové helmy, sluchátka, bundy. Nikdy nic neukradli, vše zase vrátili na místo. Proč to dělali, ví bůh. Jednou sebrali Frantovi Kropáčkovi i talíř s jídlem. Překvapeného Frantu nenapadlo nic blbějšího, než že se vztyčil proti maličkému Korejci a zavrčel jako pes. Vyvalený Korejec okamžitě jídlo položil zpět na stůl se slovy „izvinitě (promiňte)“. „Na jídlo mě žádnej šikmáč sahat nebude!“ Když si všechno pečlivě prohlédli, otočili se, uklonili a odešli. My jsme zůstali jak opaření a netušili jsme proč to dělají.
Jednou se na Prahu valila bouřka. Udělala se tma a letadla přestala přistávat. Korejci se rozhodli odletět. Opět k nám přišla celá posádka. Všichni v kožených bundách a s elpíčky na hlavách. Člověk nerozeznal kdo je chlap a kdo ženská. Velitel rázně požadoval okamžité přistavení schodů, pozemního zdroje a povolení k letu. Krom povolení, jsme mohli vše zařídit. Nikomu se do té tmy, která nevěstila nic dobrého, nechtělo. Když velitel viděl naši laxnost, skočil po telefonu na stole dispečera. Byla to přímá linka na staniční dispečink. Tam měli hlavu v pejru, letadla byla odkláněná mimo bouřku a rozhodně poslední, co potřebovali, byl maličký vzteklý Korejec. Ten zařval do telefonu: „Govoriť korejskij pilot!“ Dál řval do hluchého telefonu, protože na druhé straně mu to zavěsili. My jsme se váleli smíchy. Zbytek jeho posádky se třásl strachy, asi to byl nějaký velmi významný šéf. Pepa Klimša dostal šílený nápad. Protože mluvil velmi dobře rusky, vzal prskajícího Korejce a vysvětlil mu, že po telefonu to nemá ten správný šmrnc a odvedl ho (a s ním celou posádku) na dispečink. Zazvonil, otevřeli mu a on tam strčil Korejce a za ním napochodovala posádka. Za chvíli zvonil telefon z dispečinku: „Vodveďte si ty ču… do prdele, vy idioti! My nevíme, kam dřív skočit a ten trpajzlík tady ječí, že chce odletět, a my se mu snažíme vysvětlit, že je letiště kvůli bouřce zavřené.“ Když Korejec vyšel na plochu, otevřelo se nebe a blesk stíhal blesk. Proti budově letiště se ve výšce pár metrů řítila sto padesát čtyřka Aeroflotu, kde seděl za řízením podobný pitomec a neuposlechl dispečery, aby vyčkával mimo bouřku. Když viděl rozdováděné letadlo, jak se řítí na budovu letiště, došlo mu, že opravdu nic nefunguje.
Opravdovým „majstrštykem“ Korejců byl start z dráhy 31. Byl motorový klid, protože sedal Husák. Pro ty mladé a šťastné: to byl náš prezident. Když sedala, nebo startovala SD 1, nesměl se pohnout na letišti ani list. Kimovi sokoli se rozhodli, že odletí. Tehdy tam byli s dvaašedesátkou. „Honzo, zajeď za nima ať všechno vypnou, že sedá Husák, ať není nějaký průser.“ Zajel jsem na stojánku, kde před tím stála dvaašedesátka. Nikdo tam nebyl, kabel od pozemního zdroje byl pečlivě sbalený, schody odstavené a letadlo nikde. Slyšel jsem mašinu hučet na konci jednatřicítky. To jsou magoři! To bude průser! A byl! Viděl jsem, jak se dvaašedesátka rozjíždí a nad ní dělá průlet vládní letadlo. Korejci se odlepili od dráhy, postavili mašinu na ucho a valili pryč.
Později nám dispečeři vyprávěli, jak kapitán vládní mašiny žádal o povolení k přistání, které jsme mu samozřejmě dali. „Ale na dráze stojí nějaké letadlo!“ „To není možné, je vyhlášený motorový klid.“ „Tak to tam máte pěkný bordel, tam stojí a bliká dvaašedesátka, opakujeme!“ Korejci bez jakéhokoliv povolení, nahodili motory, odpojili pozemní zdroj, odjeli se schody a vylezli do letadla po žebříku. Špalky si vzali s sebou jako suvenýr z Prahy. Vjeli na dráhu, opět bez povolení a tradá pryč. Klika pro dispečery byla, že se už tehdy všechny rozhovory nahrávaly, takže měli důkaz, že se posádka nenamáhala s nějakým povolením k letu. Když se letadlo blížilo ke státní hranici, vystartovala po nich hotovost a tomu již rozuměli. Obrátili se zpět do Prahy. Tady na ně už čekal autobus z ambasády a policajti. Posádka nastoupila do autobusu a už ji nikdo nikdy neviděl. Letadlo jsme museli vypnout a dát kryty na motory. Za několik dnů přiletěla jiná posádka a ta s prázdnou mašinou odletěla.
Rozhodně se mi po společnosti Air Koryo nestýská.
