Od magora k panu Hyblerovi. Podivoval se, že jsem se zmínil o tom, že jsem byl v Rize. Mám dojem, že jsem o tom kdysi psal do NP. Ale Vláďa Veit se jistě nebude zlobit, když na Rigu vzpomenu.
Posledního ledna 2013 jsem seděl v šatně před svou skříňkou a brečel jako želva. Přiznám se k tomu. Nejsem na to hrdý, ale byl to pro mě šok, když si mě ředitel opraven, nyní ČSA Technics, zavolal. Předložil mi dva papíry - jeden byl „rozvázání pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti“ a druhý byl „rozvázání pracovního poměru dohodou“. „Když přistoupíte na dohodu, dám vám roční plat na který nemáte nárok, ale já vám ho mohu dát a když na výpověď, dám vám dva platy.“ Po 43 létech na letišti do mě kopnou jak do hadráku? Měl jsem dojem, že na mně letiště stojí. Odejdu a letiště se zhroutí! Nezhroutilo se! I když k tomu nyní nemá daleko, ale určitě to není mým vyhazovem.
Nemohl jsem se smířit s tím, že mne vyhazují od mých milovaných letadel! V devadesátých létech jsem dělal s Pavlem Opatem. Uměl skvěle anglicky a byl šikovný. Při nočních jsem do něj hučel: „Nečekej na nic, seber se a mazej ven. Nemáš rodinu, nemusíš se na nikoho ohlížet.“ Po pár měsících se byl se mnou rozloučit, že odchází do Německa. Čas plynul, já jsem si odjel léčit rány po vyhazovu s Honzou Hamerníkem do Arizony, což mi roční plat umožnil. Tam, mezi nádhernými aeroplány, se mi vrátil do duše klid.
Vrátil jsem se do Prahy. Zazvonil telefon. Volal Pavel Opat. „Honzo, máš platné papíry? A jsi volný? Nechtěl bys dělat pro mě?“
„Proč ne, ale netuším kde jsi.“
„Jsem v Rize, zajistím ti bydlení a auto. A dobrý plat.“ Ježíši! Riga, vždyť to je Rusko! Ale budu u letadel a to je hlavní. Tak jsem na to kývl a zabalil jsem se a odletěl. Pavel na mě čekal na moderním letišti, kde je domovem společnost Air Baltic. Čekal jsem ruský bordel a špínu, ale všude bylo uklizeno a čisto. Pavel mě zavezl do centra města, kde jsem měl na pěší zóně dvoupokojový byt. Dobře zařízený a opět byt i dům čistý a uklizený. Když jsem si vzpomněl na bordel a špínu a opilce v jaderném středisku v Dubně u Moskvy, toto byl jiný svět. Ani ruská okupace Lotyše nezlomila . Na letišti i paní v kantýně mluvily anglicky. Rusky nechtěl mluvit nikdo. Můj kolega rusky mluvil, protože byl Ukrajinec a byl fajn.
V průvodci Lonely Planet psali o jednom specifiku této země. Nikdo se s nikým nebaví. Nejen na ulici, ale ani v hospodě. Lidé sedí spolu u stolu, popíjejí pivo, nebo sladká moldavská vína, ale nebaví se mezi sebou. Vzpomněl jsem si na Anglii, kde jsem přišel na venkově do hospody, a za pět minut jsem se bavil s půlkou hospody. Tady ne. Pozdravil jsem a zeptal jsem se, jestli je tam volno a to bylo všechno, co jsem pronesl. Lidé koukali do sklenic a mlčeli. Na pěší zóně je spousta studentských kaváren kde vaří skvělou kávu. U nás se študáci překřikují, ale tam bylo ticho. Zvláštní.
Centrum Rigy je nádherné, ani komunisti ho nedokázali zničit. Secesní domy byly opravené. Jedna věc je v Lotyšsku tabu: holokaust. Z kuchyně jsem koukal na divný dům. Poznal jsem, že to je synagoga. Měl jsem klíče od dvora, kde byly popelnice a také vstup do zchátralé synagogy. Tak jsem se tam šel na synagogu podívat. Dveře byly zamčené a byl na nich nápis v lotyšštině, že je to majetek židovské obce. Několik let před mým příjezdem byl v rižském zálivu silný vítr a bouře. Vítr odvál písek z hromadného hrobu, kde Lotyši, nikoliv Němci, postříleli přes třicet tisíc Židů a zahrabali je. Když se to svět dozvěděl, ztratili Lotyši ve světě kredit. V místě stadionu, kam sváželi místní fašisti Židy, vybudovali muzeum holokaustu.
Nikde jsem nenašel fotografie Rigy po válce. Vím, že to bylo staré německé hanzovní město a válkou a komunisty značně poničené. Ale teď všechno září novotou. Ještě jedna věc mě vlastně zarazila. Nevnímám kolik Vietnamců, černochů, nebo jiných ras potkávám na ulici. Nevnímám to. V Rize jsem si uvědomil, že tam nikdo takový není. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, ale je to zvláštní a nezvyklé.
Tak to bylo něco o Rize. Je to krásné město!
