Jezdím do pokoje 36 již dvacet let. Včera jsme se bavili o tom, co se všechno na tomto pokoji za ta léta změnilo. Dřevěné dveře na terasu jsou nyní kovové šoupací. Přibyla klimatizace, která běží celou noc, protože přes den je 32°C. A spousta jiných detailů, jako světla v pokoji nejsou typicky řecká, ale moderní ledková. Ale místní lidé jsou, zaplať pánbůh, stejní.
Je to jako když jezdíme domů. Po sezoně a ještě při covidu, je zde minimum turistů. V sobotu a v neděli přijedou „achájští“ z Athén, ale ti zase zmizí, a tak máme pláže pro sebe. Patrně pominula doba socialismu, volné pátky a pondělky již neexistují, takže ouředníci opouštějí ostrov už v neděli odpoledne a ne až v úterý, protože kdo by chodil do práce v úterý ráno, ne? Tady se asi učila Maláčová své socialistické móresy.
Zklamáním byla společnost Aegean, která na lety Praha-Athény podávala teplá jídla. Sice stále má krásné letušky, ale nevrlé. Teplá jídla zmizela, nahradily je sendviče, od řady 21 pouze veganské, což byl neuvěřitelný hnus. Ale zkušený cestovatel neopouští matičku Prahu bez řízků, takže je připraven. Můj synek, který ví všechno nejlíp, na dotaz jestli mají řízky, opovržlivě pravil, že jídlo na palubě bylo přeci skvělé. Měl pravdu, ale to bylo před dvěma léty! A jak rád sáhl na lodi po hladoletu pro řízeček! O Amálce a Honzíkovi ani nemluvím.
Aegina je nádherný ostrov plný koček. Jsem kočičí člověk. Ani psi mi nevadí. Vlastně, všechna zvířata mám rád, pouze hady a komáry nesnáším. Hotelový černý kocour dostal díky své vůni jméno Česnek. Kde k tomu odéru přišel, ví pánbůh. Právě prošel pod terasou a zamňoukal, abych viděl, že je už vzhůru a že je čas drbání. Na rozdíl od ostatních koček, rozhodně není hubený a je oblíbený osazenstvem hotelu. Ráno při snídani sedí způsobně na zídce a tlapky má přehozené přes kraj. Na rozdíl od potulných koček nežebrá, má žrádla dost. Pouze kontroluje, jestli někdo neubližuje jeho dětem, což jsou krásná a přítulná koťata. Běda, když je nějaká cizí kočka odstrčí od misky, vyfackuje ji před hotel ráz dva.
Z vedlejšího hotelu odjel kamsi na prskoletu Janis Wolkis, což byl druhdy místní fešák, nyní zkroucený skoliózou. Nevím kdo z nás dvou v současnosti víc pajdá. Inu stárneme všichni! I Suzuki Vitara, kterou si léta půjčujeme, je každý rok nově natřená. Že by se někdo obtěžoval vyměnit slepé světlomety, to ani náhodou. Stahovací střecha, kterou před dvěma léta Zuzana zašívala a pan hoteliér dokončil úpravu kancelářskou sešívačkou, zmizela úplně.
„Tu nepotřebujete, stejně neprší!“
„Ale pálí sluníčko!“
„Tak si vemte čepice, můžu vám nějaké půjčit!“ Inu, Řecko! Protože jsme se rozrostli a Amálka už není malé skladné dítě, měli jsme dvě auta. Tím druhým byla letitá Micra, ale tam všechno kupodivu fungovalo. V serpentinách jsou stejně nejdůležitější brzdy.
Mám rád Leonarda Cohena, a vím, že léta žil na Hydře. Představoval jsem si, že bych tady žil. Kolega dokonce už měl tady vyhlédnutý domek. Ale asi bych tu natrvalo nechtěl být. Praha je Praha. Cožpak o to, prázdných domů je tady spousta a ještě víc hotelů a nedostavěných skeletů. Socialistická vláda dávala stoprocentní úvěry na domy, které vyplatila, když byla hotová hrubá stavba. Tak vznikaly jako houby po dešti betonové skelety, byl vyplacen úvěr, firma zmizela a skelet zůstal. A tak je ostrov posetý betonovými torzy, která jsou většinou na nesmyslných místech v horách. Nikdy nebudou dostavěna.
Mám rád náš ostrov. A dokud to půjde, rád se budu do pokoje 36 vracet.
