„No dobře, ale kde bych našel pana Hlaváčka?“
„Kristepane, to musí bejt debil!“ pravila rádiovka. „To jsem já, vy jste ten nový? Pan Čech?“
„Čech, to si budu pamatovat!“ A pamatoval si mě! V podstatě jsem kvůli soudruhovi Křikavovi odešel od aerolinky ke Slovairu. Soudruh Křikava byl mistrem v motorárně a byl také velitelem milic, bojové síly Strany, české obdoby SA. Proslavil se v srpnových dnech, kdy nosil do dílny samopal. Nosil ho i do kantýny. Nesl si guláš, polévku a samopal! Jednou jsem přišel ráno do práce a v šatně byli divní lidé. Jenom řvali a vyhazovali nám věci ze skříněk. Co se to proboha děje? Soudruh Křikava se šel den před tím sprchovat a pověsil si samopal na dveře od skříňky a když se vrátil, samopal tam nebyl. Opravdu netuším, kdo mu ho vzal, ale bylo to mistrovské dílo! Samopal rozmontovaný přišel poštou na místní oddělení Veřejné bezpečnosti za několik dní, včetně zásobníku. Konečně měl soudruh Křikava pořádný malér! Podle čísla na zbrani snadno policajti zjistili komu patří. To byl konec zářné kariéry tohoto soudruha, jehož IQ nebylo vyšší, než datum. Už nemohl opilý na mě řvát, že takové jako jsem já, bude střílet. Byl by toho ten idiot schopen. Mám dojem, že ho za ten samopal vyhodili i od milic. I když tam bylo takových debilů víc.
Ještě bych si dovolil připomenout jeho duševní výlevy, když nás učil, kterak se bránit při přepadení imperialistou při cvičeních CO. Cvičení se odehrávala v krytu, který ještě vybudovala Luftwaffe. Každý při tlumeném osvětlení spal, ale já jsem rád poslouchal tento duševní trust. Jak jsem již napsal, byl poněkud intelektuálně nesmělý a tak nám tam slabikoval texty, které dostal z velitelství. Moc si už toho za ta léta nepamatuji, ale utkvělo mi toto: „Když bude celé letiště ejakulovat do krytu…“
„Prosím?“ Všichni přestali doutnat, když jsem se zeptal.
„Povídám, když celé letiště bude ejakulovat do krytu…“
„Tak to tam bude pěkný bordel!“ Následoval hurónský smích.
Díky tomuto gigantovi jsem odešel ke Slovairu. Tam to bylo jiné kafe! Úžasná parta mechaniků a nejlepší piloti se kterými jsem měl tu čest pracovat. Začínal jsem na L 200 Morava. Nádherné letadlo. Přišla doba, kdy nějaký rudý mozek vymyslel, že se musí Moravy sešrotovat. Vyhlédl jsem si jednu, že si ji dám do pucu a že si ji dám na zahradu.
Člověk míní, rodiče mění. Táta řekl, že buď on nebo Morava. A tak zůstala Morava na letišti. A díky tomu, že se někomu ve Svazarmu rozsvítilo, že krásné a letuschopné mašiny se nemusí sešrotovat. Skončilo dementní řezání motorových loží a zbylé stroje se přelétly do Trenčína na revize a létaly dál.
Další kapitolou mého života na Ruzyni byl příchod L 410A ke Slovairu. Krásná letadla, která výborně létala a díky motorům PT6A i velmi ekonomická. Když kdosi z ÚV zjistil, že Slovair nesmí provozovat pravidelnou dopravu, byly čtyři sta desítky převedeny pod ČSA a já jsem se s nimi vrátil zpět k aerolince.
Jenže, pak přišel soudruh Krebs z ministerstva dopravy, který se zamiloval do verglu z Ruska - Jak 40. Prohlašoval, že Jak je jeho dítě a že ho prosadí stůj, co stůj. V životě jsem neviděl větší krám a hůř vyrobený. Záminka prodeje L 410 byla poněkud komická. Do prvních mašin poněkud zatékalo a tak se občas stalo, že se stropní panely, které držely na suchých zipech, naplnily vodou. Cestující museli vystoupit, panely se sejmuly a vylily. Jednou letěli nějací papaláši, nastoupili do letadla a stropní panely byly plné vody. Snaživí soudruzi od ČSA nechali přistavit další letadlo, soudruzi papaláši přestoupili do druhého stroje. Ten ovšem stál také na ploše a byl po průtrži také plný vody. Papaláši se usadili a snaživý soudruh Kraus vběhl do stroje ve chvíli, kdy se panel utrhnul váhou vody a zlil všechny přítomné kravaťáky. Když s nadáváním vylézali z mašiny, kdosi pronesl: „že se ti blbci nesvlečou, když se jdou koupat!“ A osud L 410 u aerolinií byl zpečetěn.
Místo dobrých a ekonomických čtyřistadesítek přišel potrat jménem Jak 40. Soudruh Krebs odešel a sirotci po něm zůstali. V době první ropné krize byli Jaky uzeměny. Tato „úspěšná“ letadla stála na starém letišti na kanále a jednou za měsíc se odkonzervovaly a natočily, pak se zase zabalily a hnily dál. V roce 1992 konečně skončila éra těchto křápů.
