Na letišti Rusové postavili odbavovací budovu, která vypadala jako římský chrám, v padesátých létech. Na konci ruské okupace si halu koupil nějaký ruský vykuk a začal s Lotyšskem licitovat. Protože jeho požadavky byly neprosto nereálné, odbavovací halu oplotili a novou moderní postavili kousek od ní. V současné době patří nová hala, gate a ostatní zařízení turecké společnosti Havas. Ta letiště modernizuje a dostavuje i zázemí. Původní hala a hangár možná budou jednou sloužit jako muzeum lidské blbosti.
Na letišti byla i základna ruského letectva. Když Rusové odtáhli, nechali to tam, jak to stálo. Co nebylo letuschopné, nechali na místě. A tak vzniklo muzeum plné kompletních letadel, plně vybavených, s motory a s výzbrojí. Muzeum je veliké. Bohužel mu velí jakýsi ne příliš přívětivý člověk. Chtěl na naše peníze neskutečné vstupné, tehdy asi 500 až 600 Kč. Plus peníze za parkování auta. Byl jsem v muzeu sám a prohlížel si ruská vojenská letadla v různém stadiu rozpadu. Mezi nimi stál kupodivu i náš Čmelák. Byl bez motoru. Vedle ležel na starých pneumatikách motor.
„Odkud jste?“
„Z Česka. Proč?“
„Pomohl byste mi namontovat motor na Čmeláka?“
„Mám zítra volno, proč ne? Ale beru 600 korun na hodinu.“
„Moment, vy za to chcete zaplatit?“
„Vy jste také chtěl po mě peníze za vstup a nedal jste mi žádný lístek. Strčil jste si je do kapsy.“ Dědek cosi zavrčel a odešel.
Součástí expozice byl i Tupolev TU-22M. Krásný nadzvukový bombardér. Dědek ho nezatáhl do muzea a Turci ho pomalu zasypávali hlínou a betonem ze stavby. Škoda! Stejně tak si muzeum přivlastnilo i TU 134A v nových barvách Aeroflotu, které se Rusům rozbilo a nechali ho na letišti s tím, že ho nechtějí. Muzeum, které se nyní jmenuje „Muzeum studené války“ je momentálně zavřené.
Všechny exponáty stojí pod širým nebem a tak dost trpí, při tom na straně letiště stojí prázdný hangár u kterého je L 410 a vrak 737. Škoda!
Kromě údržby letadel společnosti Smart Lynx (nezaměňovat se Smart Wings) jsem ještě pracoval na Boeingách společnosti THY. Byl jsem na ploše sám, ale když se blížil turecký boeing, najednou bylo kolem mě spousta kolegů. Proč? Z Turecka se vracely Rusky z dovolené. Všechny dodržovaly dress code: mini sukně, přiléhavé blůzy většinou rozepnuté, aby ta silikonová prsa byla vidět a na nohou lodičky s jehlovými podpatky. Vypadalo to, jakože se kurvy stěhují domů. Samozřejmě, že mezi nimi byly i rodiny s dětmi, ale většinu tvořili ty krásné dámy. Protože choboty nebyly tehdy ještě v provozu (2013), musely na plochu po kovových schodech. Ve schodech byly díry, aby mohla odtékat voda. To byla past na šílené jehlové podpatky. Při každém příletu vzala schody některá z dam po hubě, minisukně nad hlavou. Tanga s vystrčenými půlkami na světle božím. Náramná krása! Po této exhibici si dámy lodičky se zlomenými podpatky sundaly a kráčely nedůstojně v punčochách po ploše letiště.
Společnost Smart Lynx měla poměrně dobře zásobený sklad náhradních dílů. Tomu kraloval starý Rus. Kolegové se ho báli, já jsem s ním neměl problém. Jednou jsem u něj seděl na kafi a vyplňoval papíry na věci, které jsem vyfasoval.
„Jo, pane, letadla nelétají na petrolej, ale na papíry! Když spadl mig a pilot se zabil, když byly papíry v pořádku, nic se nestalo.“ Jak hluboká byla tato pravda! Mnohokrát jsem si na to vzpomněl, když jsem po malém střetu letadla s ptákem, kdy na trupu byla jen malá krvavá šmouha, kterou jsem setřel hadrem, vyplňoval papíry půl hodiny…
Práce v Rize bylo dost. A někdy poněkud netradiční. Měl jsem vyměnit brzdu na Airbusu. Sundali jsme s kolegou kolo a demontovali jsme brzdu. Přijel jsem do skladu pro novou a tam jsem žádnou nenašel.
„Musíme tam dát tamhle tu, co je na té paletě!“
„Ta ale není nová a nemá žádný štítek a papíry!“
„Na to si tady nehrajeme, namontujte to a basta!“ Brzdová souprava sice nebyla tak sjetá, jako ta, co byla na mašině, ale bez certifikátu by to namontoval jenom blázen.
„Pane, mám rád své papíry a tuto soupravu, která je bůh ví odkud, tam nenamontuji. Sbohem!“ Odešel jsem od zkoprnělého šéfa společnosti. Na to nebyl zvyklý.
„Hele, namontujeme to tam, on tě klidně vyhodí, neblbni!“
„Může vyhodit pouze své zaměstnance a to já nejsem.“ Ruský kolega to tam asi namontoval. Nechtěl jsem s tím mít nic společného.
Dodnes letadla společnosti Smart Lynx patří mezi postrach mechaniků. Jejich údržba je hodně vzdálená běžným standardům.
Riga je krásné město, a až na malé problémy se mi tam líbilo.
