Pryč od toho hnusu. Je nádherný podzim. Mám rád ty krásné barvy. Musím se vydat na jih. Tam, kde silnice připomínají parkové cesty. Jet pomalu a jen se kochat! Veselí nad Lužnicí, Slavonice, Nová Bystřice a Landštejn, to je pro mne ráj na zemi. Když pánbůh rozdával krásu, tudy šel dvakrát! Sjezdil jsem celý svět. Někde se mi líbilo, jinde vůbec. Někam bych se rád vrátil, jinam ani náhodou. Byl jsem například vyslán tatínkem do NDR, abych se naučil německy. On mluvil lépe německy než česky a jeho ctižádostí bylo, abych se naučil němčinu, nejlépe v Německu, kde on v té době pracoval. Tak jsme museli se ségrou trávit prázdniny v odporném městě Magdeburk. Tam táta pracoval v propagaci továrny na armatury. On dělal Němcům prospekty a byl umělcem a my jsme v německých rodinách, kam nás ubytoval, měli pochytit jazyk Goethův a Schillerův. Místo toho jsem získal odpor k této zemi. Jednou nás maminka vyzvedla v rodině, kde on byl architekt a měl krajinku s vláčky (což byla krása) a ona mi připomínala dozorkyni z koncentráku. Vysoká, hubená, šedivé plovoucí oči a studené vlhké ruce, brrr! Volali jsme domů plynně německy: „Hilfe!“ Máma si pro nás přijela a odvezla nás k moři, které má v parném létě patnáct stupňů. Choulili jsme se ve „strandkorbchen“ - proutěných koších chránících před ledovým větrem blázny, kteří se jedou na Balt koupat. A vzpomínali jsme na naši partu na Landštejně: Na Pavla, Petra, Jožku a další. A já jsem tajně v noci v maringotce, kde jsme bydleli, spřádal sny o mé lásce Zuzaně. Po dvou týdnech to hodná maminka vzdala, sbalila saky paky, naložila nás do vlaku a odjeli jsme směr Berlín-Praha.
Příští rok se to opakovalo a se stejným úspěchem. To jsme pro změnu bydleli u Familie Schmerder. Ti neměli vláčky, zato měli jedenáctiletou dceru. Vím, že Němci se vyžívají ve „fraie Korperkultur“ čili FKK. Konec byl, když mi paní domu nacpala dceru do postele, protože k nim přijela návštěva a neměla kde spát. Opět jsme prchli na Landštejn. Po takových zážitcích NDR už nikdy! Vím, že namítnete, že už dávno neexistuje. Ale prostě už Německo ne!
Po svatbě jsem jel s divadlem Drak na svatební cestu do Polska. Oni tam jeli na nějaký loutkářský festival a vzali nás s sebou, že po festivalu pojedeme na sever k moři. Tam jsem zažil neuvěřitelnou špínu a policejní šikanu. Byl jsem zvyklý na od našich policajtů na ledacos, ale proti polským to byli hotoví lidumilové. U moře se nás Poláci snažili jen okrást. Policajti nás vytrvale stavěli, že jsme překročili povolenou rychlost (s Roburem?), bez jakéhokoliv dokladu a chtěli dolary! Polsko? Nikdy!
Máte-li takové zážitky, nevnímáte ani přírodní krásy. Nebo já takový jsem. Stejně tak nepochopím, proč lidé jezdí na dovolenou do Maroka. Byl jsem služebně v Agadiru. Špína a hnus! Tady natáčeli Američané film Černý jestřáb sestřelen. Letiště je dost daleko od hotelu, kde jsem bydlel. To byl resort u moře. Zásadně neměli snídani, i když jsem ji měl placenou. Buď jsem tam byl moc brzo, nebo moc pozdě. Dopadlo to tak, že když jsem posádce předával letadlo, oni mi dali tašku s jídlem. Restaurace na letišti byla z neznámého důvodu zavřená. Jídlo bylo skvělé a posádka si ho nikdy nenechala zaplatit. Zato řidič, který mě měl vozit do hotelu a na letiště se vždy dožadoval peněz i když ho handlingová firma platila. Maroko? Nikdy!
Je ale země, kam jezdím a kde se mi líbí, a tou je Anglie. Díky mé práci tam mám spoustu kamarádů. Moji nadřízení jsou dodnes i jako důchodci mými kamarády a díky jim jsem poznal různé nádherné kouty této země. A i když mě nikdo nikdy nenutil učit se anglicky, láska k aeroplánům mě to naučila.
Ale stejně, nejkrásnější řeka na světě je Nežárka a nejkrásnějším místem je Landštejn a okolí!
