Střídavá péče mě potkala až teď. Je to skvělý institut. Honza přijel ráno z Basileje a Petra mu sdělila, že Amálka má nejspíš covid. „Tati můžu zítra spát u tebe, domů nemohu, Amálka má covid. Teď po cestě jdu spát k mámě.“
„Jasně, že můžeš u mě spát, jsem přeci tvůj tatínek!“ Takže můj syn má střídavou péči. Střídáme se s jeho maminkou. Pravda, možná, že věk je trochu vyšší, v třiceti šesti létech dostal střídavou péči. Pozdě, ale přece!
Jsou dny adventu a Vánoce se blíží a to je čas zázraků. Konečně jsem dostal syna do péče! Ale začal to přehánět. „Jestli mi nepřidáš maso, zavolám na sociálku a půjdu k mamince!“
„Jo prdlajs, maminka není doma, budeš tam sám a ani jídlo tam nemáš synáčku!“
„Uděláš mi zítra psí žrádlo a udělej ho víc, vezmu si kastrůlek.“
Večer jsme zapálili svíčku na adventním věnci a seděli jsme kolem rakletovače. Při jídle a vínu jsme si užívali předvánoční čas. Při tom jsme vyráběli vaječný koňak a rumové koule. Když jsme začali dělat vosí hnízda, malá chyba v receptu zavinila, že se těsto lepilo a vycházely nám paskvily, které jsme nazvali „Večerníčkova čepička“. Zuzana se rozčílila a čepičky nám sebrala a rozpatlala je do těsta. „Udělám nové těsto a uděláme pořádná hnízda a ne tyto hrůzy.“
Nepečené cukroví děláme společně už přes dvacet let. Amálka od mala asistovala při výrobě vaječného koňaku. Když byla ještě úplně malá, museli jsme ji vysadit na linku a ona se dožadovala práce. Míchala směs a my jsme ochutnávali. Vloni v osmi letech, už po lince chodila a podávala potřebné a dokud nebyl ve směsi rum, tak i ochutnávala. V mé miniaturní kuchyňce jsme byli čtyři dospělí muži a Amálka. Letos byla Amálka nemocná a bráchanec nebyl uvolněn. Prostě jsme nebyli kompletní. Určitě to příští rok vyjde! Ale i tak se koňak povedl!
Druhý den jsem udělal Honzovo nejoblíbenější jídlo - psí žrádlo. Uvařil jsem ho kýbl, aby to měl i k mamince. Honza, který pracuje v Basileji, byl poněkud vyhládlý. Nakonec jídlo nechal doma a k mamince odjel bez kastrůlku.
Bylo mi Honzy líto, když jel pět hodin v noci ve vánici a nakonec když přijel ráno utahaný jako kotě, viděl děti jen skrz okno. Honzík i Amálka plakali a nemohli pochopit, že se nemohou s tátou muchlat. Honza vyložil dárky v garáži a odjel k mámě spát. Teprve večerní příprava a ochutnávka vaječného koňaku mu zvedly náladu.
Včera mi večer Honza celý šťastný volal, že Amálce přišel negativní výsledek testu. Takže se večer všichni konečně sešli. Měl jsem z toho radost. Prostě, na Vánoce mají být lidé spolu a mají se mít rádi!
Mikuláš u nás začal poněkud netradičně. Zuzana vzala trochu nešikovně zhasínadlo na svíčky a umazala se od sazí. Netušila to a tak si saze rozmazala po obličeji. Honza vstal ke snídani a když viděl svou macešku, zařval: „Jé čert, já se bojím!“ a skočil šipku zpět do postele.
Zuzana netušila co se děje a tahala Honzu z postele. „Pojď Honzíčku, ničeho se neboj, čerti nejsou. Vystydne ti čaj.“ Já jsem se smál a Honza zpod peřiny vykřikoval, že vyleze, až odejde ten čert. Mezi tím si Zuzana saze dokonale rozmazala po celém obličeji. Honza vylezl z postele, koukal na Zuzanu a chechtal se: „Prej bývalá stevardka, to vás tam učili i jak se dělá make up?“
„Co blbnete, co furt máte?“
„Jo, my blbneme, podívej se do zrcadla.“ A podal Zuzaně zrcadlo.
„Kristepane, jak se mi to podařilo? Vy jste dobráci, dělat si srandu ze stařičké macešky!“
Letošní příprava na Vánoce se povedla až na absenci Honzíka a Amálky, ale takový je život.
