Dnes vypadá Anděl úplně jinak. Místo vyhlášené pekárny, malého knihkupectví, smaženky a dalších obchůdků stojí skleněný komplex nevržený Jeanem Nouvelem. Kulatý skleněný roh popsaný citáty nahradil nikdy nedostavěný obchodní dům nad stanicí metra Moskevská (nyní Anděl). Vestibul metra byl vyzdobený mramorovými obrazy ze šťastného života v Moskvě. To, že zmizel nedostavěný skelet budoucího obchodního centra, a pod ním špinavá samoobsluha, to mně fakt nevadí. V posledních létech, než byl tento „skvost“ zbourán, ho využívali bezdomovci a v krámě prodávali neuvěřitelnou směsici patrně kradeného zboží. Ovšem při bourání zmizela i část vestibulu s mramorovou mozaikou, což jsem si uvědomil, až z Pavlových fotografií. Mozaika mně nevadila i když byla silně politicky zabarvená.
Musím přiznat, že rohový dům od Nouvela se mi líbí. A asi dvoupatrové domy z konce devatenáctého století neměly valnou historickou hodnotu. Ale tvořily atmosféru tehdejší křižovatky U Anděla. Křižovatka byla pojmenována podle domu U Zlatého Anděla, který ho měl ve štítě vymalovaného. Než dům zbourali, poslal památkáři Mirka Křížka, aby fresku sejmul. Dnes je instalována pod plexisklem proti vstupu do pizzerie Coloseum.
Pro mě znamená starý anděl hlavně vzpomínku na Smaženku, přepáleným tukem páchnoucí díru do baráku, kde měli neuvěřitelně dobré bramboráky a smaženku, opečený chléb s vajíčkem, hořčicí a cibulí. Byla na papírovém tácku ze kterého kapal olej. Strašně nezdravé, ale strašně dobré.
V pekařství na rohu prodávali báječné loupáky a krachle. Mám dojem, že loupáky se nikde nepečou a krachle, oválné placky z lístkového těsta sypané krystalovým cukrem a skořicí jsem také nikde neviděl. Obojí pekli v pekárně ve dvoře tohoto komplexu domů.
Mezi pekařstvím a Smaženkou bylo knihkupectví, kde prodávala sestra mého kamaráda, nyní loutkáře. Byla krásná a měla dlouhý černý cop. V prodejně knih byla dřevěná černá podlaha, která neuvěřitelně vrzala. Chodil jsem si tam pro takové skvosty jakými byly třeba Opožděné reportáže od Mňačka, nebo Nebeští jezdci od Filipa Jánského.
Také tam byla vinárnička, kde jsem několikrát popíjel s jedním pánem a vedli jsme moudré řeči. Jednou mi mezi řečí řekl, že jeho syn dělá na letišti. Když mi řekl jméno, zeptal jsem se „A nežení se dneska? Dělal jsem mu totiž na radnici dopoledne fotky.“
„No jo sakra, asi bych tam měl teď být na svatební hostině. Mám dojem, že jsem to malinko prošvihl. To zase bude keců. A víš ty co? Pojedeš se mnou na hostinu, stejně to platím, tak se aspoň pořádně najíme!“ A jeli jsme spolu do Waldštejnské hospody kde byla svatební veselice v plném proudu. Byla to nádhera, když do velmi snobské společnosti plné „ó ano“ a „ó nikoli“ vpadnou dva nametení chasníci.
„Honzo, kde jsi sebral tátu? Když jsme sem z radnice přijeli, najednou zmizel se slovy „Všichni mě serou!“ a teď se tady objevíte a nametení.“ Tatínek Bubínek mě chytil za ruku a odtáhl mě do salónku, kde byl talíř se steaky, pivo a panáky. „To je pro tebe, můj zachránce!“
Anděl byl kulturní centrum. Automat U tří kominíčků nahradil McDonald a lahůdkářství a prodejnu potravin KFC. Skvělé železářství pana Teplého, jedno ze třech, kde daly sehnat za komunistů instalatérské potřeby, tam jsou dnes Levné knihy. Prodávají tam za dvě koruny výpotky bývalého prezidenta Klause. Říkalo se tam „U Teplého“ i když to panu Teplému dávno komunisti sebrali. Stejně jako na Plzeňské byla lékárna pana Hlavatého a cukrárna pana Zvolánka.
Vím, že se po staru nedá žít, a že musí staré ustoupit novému. Proč museli komunisti zbourat zájezdní hostinec Mlynářka, kde jsem měl můj první a zároveň poslední klavírní koncert, to netuším. Dodnes tam nic nestojí.
