Je Nový rok. Byly doby, kdy mě v tento den ráno bývávalo špatně, všechny kovadlinky v mé hlavě byly obsazeny a trpaslíci bušili a bušili, seč jim síly stačily. Když jsem s výhodou nemísil (s výhodou mísit s … byl termín na staré nálepce Ferneta, několikrát jsem s výhodou mísil a vždy mě bylo jako psovi), hlava mě nebolela, tak jsem měl dojem, že mám hlavy dvě a tu větší mám v té menší. Naštěstí se mě po sedmdesátce už takové věci netýkají.

Poslední den v roce jsme navštívili mého kamaráda v Černošicích. Jeho žena je úřednice a tak řešila kolik členů jedné rodiny může sedět u jednoho stolu. Ale počet členů jedné rodiny není omezen. A kdo je tedy členem jejich rodiny? Já jsem s Janou nějakou dobu žil a když viděla, že to nemá budoucnost, vzala si mého nynějšího kamaráda (znalce bulharských vín). Takže jsme rodina! „Petře, měl jsi někdy něco se Zuzanou?“
„Ne, neměl, takže Zuzana není členem rodiny!“
„Co kecáš, byli jsme spolu na pionýrském táboře v Rožmitále a tam se děly věci!“
„No jo, ale já jsem byl v nejmladším oddíle když tys tam byla za dospělé. Ale dalo by se to považovat za rodinu. Za takovou pionýrskou rodinu.“

Při dohadování jsme zjistili, že akorát Slávek nepatří do žádné přítomné rodiny. „Tak ho schováme do sklepa, kdyby přišla kontrola.“
„Ale my tam máme druhou lednici, a víš jak je to s jeho apetitem, takovou věc bych neriskoval.“

Nakonec Slávek jako jediný nebyl členem rodiny a tak se i vešel do počtu čtyř členů u stolu… Ale stejně seděl raději ve vedlejší místnosti, aby se od nás nenakazil a případně to nepřenesl na svou nepřítomnou ženu. Ta má sestru, která sice přiletěla z Anglie, ale určitě není vironosič, protože žije v Anglii, zatímco my jsme vironosiči, protože žijeme tady. A také má maminku, která trpí všemi existujícími i neexistujícími chorobami. A tak je musí chránit, to dá rozum.

Martin mezi tím řešil problém prsaté australské běžkyně, která se účastnila triatlonu. Kameraman zabíral její za běhu poletující poprsí. „Vždyť ji to musí bolet, ne? Jak to je Zuzano?“
„Martine, mám sice velká prsa, ale zklamu tě, v životě jsem neběžela ani za tramvají. Ale vyrábí se sportovní podprsenky, které ti prsa drží na místě.“ Martin se nenechal odbýt a ještě několikrát připoměl tento problém. My muži jsme mu s tím nemohli pomoci a krom Zuzany žádná z dam nebyla v tomto směru nadána.

V devět jsme odjeli do Prahy. Tady proti Jeep baru sedáváme na plotě a popíjíme šampaňské, pardon šumivé víno. Napřed jsme si dali chlebíčky a pak vyzbrojeni bublinkami jsme se přesunuli na ulici. Tam přišel i doyen naší stolní společnosti Pavel (90) a přivedl s sebou desetiletého pravnuka Martínka, který je fajn ač je dítě. Pavel před Silvestrem tvrdil, že se už dlouho neopil, ale že to tentokrát učiní. „Pavle, proboha proč? Ty, takový decentní člověk!“
„Dostal jsem na hlídání Martínka a on se chce koukat na Silvestra s Bohdalovou a to se nezlob, to střízlivý nedokážu.“
„To chápu!“

Letos nám počasí přálo, a nesněžilo ani nepršelo a nebyl mráz, tak mejdan na ulici byl skvělý. V jednu mi volal Honza z Basileje. „Tatí, chci ti popřát všechno nejlepší a hlavně zdraví do nového roku. Proboha, co to tam je za bordel?“
„Normální ohňostroje, proč?“
„Tady je to zakázané, a je tady ticho.“ Vzpomněl jsem si, jak jsme jednou vítali Nový rok s Honzou v New Yorku, kde jsou z bezpečnostních důvodů zakázané pyrotechnické slavnosti. Tam akorát stáli Američani namačkáni na Time Square a čekali, až o půlnoci sjede blejskavá koule s věže dolů. Na to čekají celé odpoledne, a protože je zakázáno konzumovat na ulici alkohol, tak tam jen stojí a čumí. Nechápal jsem to.

Ve dvě hodiny nad ránem jsme to rozpustili a šli spořádaně domů. Snad ten rok 2022 bude lepší než ten uplynulý a doufám že nás nic špatného nepotká. To přeji i vám!