Odstrojil jsem stromeček. Tím definitivně skončilo období, které mám tak rád. Ano, je to období, na které se někteří lidé netěší, protože to je doba obžerství, návštěv, které nemusíme vidět, a na které se nám ani nechce jít, ale sluší se to! Vánoce s sebou nesou i tuto odvrácenou stranu mince. Jsem starý a tak se snažím se od toho oprostit. Co se mi nelíbí, to nemusím anebo nechci. Ať si lidé myslí, že jsem nabrblaný dědek, ať! Na druhou stranu v mém věku už nemohu plýtvat mým stále se zkracujícím časem na pitomosti. Proč?

Na Štědrý den jsem byl na večeři u Honzy a s vnoučaty to byla nádhera! Amálka hrála na piano a kocour Mourek seděl jako vždy na ozvučné desce a koukal na klapky, jak drnkají o struny. Do toho Honzík řval, že je spider man a lítal kolem piana. Nádherný blázinec. V deset večer Honzovi někdo „vypnul baterky“. Ráno přijel po čtyřech nočních autem z Basileje (pět hodin cesty) a měl toho tak akorát. Honzík a Amálka si dali k postelím dárky a já se v jedenáct jsem tiše vytratil, protože všichni včetně Petry už spali. Amálka mi namalovala nádherného anděla, toho jsem tam musel nechat, abych ho nepomačkal.

Došel jsem k autu, všude bylo ticho a klid a vydal se směr Praha. Bylo mi dobře, po krásném večeru s lidmi, které miluji. Vyjel jsem a dostal jsem nápad, že bych měl dobrou náladu předávat dál. A tak jsem nejel domů, ale k Zuzaně, která byla v karanténě a byla na Štědrý den sama doma. Bydlí v přízemí a tak jsem jí popřál z chodníku. Doufám, že jí to udělalo radost.

Vloni, pardon, už předloni, jsem jel od Honzy do Prahy, která byla ponořena do lockdownu a ulice byly liduprázdné. Zastavil jsem u Národního divadla a kochal jsem se pohledem na Hrad. Pohledem, kterého jsem se nikdy nenabažil. Nikde ani živáčka! Letos jsem si to zopakoval. Ne, že by byly ulice přeplněné, ale živí tvorové se po ulicích pohybovali. Tentokrát jsem se zastavil pod Hradem proti indické ambasádě. Nad ní se hrad nádherně tyčí. Policajti, hlídající ambasádu, mi popřáli šťastný a veselý Štědrý den. Také jsem jim popřál s konstatováním, že mají z práce krásný výhled. „No jo, ale někdy je tu sakra zima!“
„Pánové sakra se na Štědrý den neříká!“ Popřál jsem jim dobrou noc, nasedl jsem do auta a jel domů.

Vzpomínal jsem, jak jsem si bral v práci směny na svátky, protože jsem neměl děti. Poslední letadlo na Štědrý den byl let Interflugu do Berlína ve 20:30. Všechny ostatní společnosti končily kolem šesté.
„Neznabozi a to ještě prohráli válku!“ Pan Plaček se kterým jsem sloužil, vyndal z trouby porce kapra a já jsem měl salát. Koukali jsme spolu na ztichlou plochu letiště a bylo nám dobře. Televizi jsme nezapínali. Bohdalovou jsem nesnášel už tehdy. Protože až do rána byly všechny lety zrušeny, mohli jsme si dát pivo. On mi vyprávěl, jak dělal v Budějovicích na Spitfirech a jak byly piloti z RAF skvělí. Pak šel jako mechanik do Izraele. Když se vrátil, okamžitě ho od letectva vyhodili. Ale to dopadl ještě dobře, protože některé jako agenty cizí mocnosti zavřeli. Rád jsem poslouchal jeho vyprávění. A rád na ty večery vzpomínám. Odešel do důchodu a odstěhoval se z Prahy. Nevím, jestli ještě žije, a jestli ano, přeji mu všechno nejlepší! Takové jsem měl Vánoce na letišti. Když se narodil Honza, přestal jsem si brát vánoční směny. Když se mi začalo hroutit manželství, došlo to tak daleko, že jsem si začal brát dobrovolně směny v Londýně. Bylo mi hrozně smutno, ale jeden infarkt mi stačil.

A tak Vánoce definitivně skončily. Stromeček jsem vynesl na určené místo skládky. Pokaždé zapomenu nějakou ozdobu sundat. Mám cestou takové křoví, kam zapomenutou kouličku dám. Čím jsem starší, tím víc ozdob přibývá. Za nějakou dobu tam bude víc ozdob, než bylo na stromečku doma.