Většina reklam v televizi je hloupá. „Bóbika“ to byla výjimka, stejně tak holčička s Fidorkou, nebo tradiční vánoční reklama s holčičkou a kancem, což je reklama na Kofolu. V poslední době jde reklama, kde jsou mírně dementní kolotočáři. Je jich několik, ale mně se nejvíc líbí ta, kde mladý a starý kolotočář kontrolují pravost podpisu Vinnetoua na fotografii. Starší světský pod zvětšovacím sklem kontroluje podpis Vinnetou a říká: „Ten podpis je pravej, ale ta fotka se mi nezdá! Ta je podvrh. To já jsem koupil v Amsterdamu podpis Sandokana. Kamaráde, to má cenu!“

Ta reklama mi připomněla mé mládí. Na průmyslovce ve druhém ročníku, když mi bylo šestnáct, přinesla jedna spolužačka do školy svůj poklad: sešit s výstřižky a pohlednicemi Vinnetoua. Rudanovi Baudisovi, který byl o tři roky starší než my, protože šel na školu až po vyučení, bleskl v hlavě strašný nápad. Využili jsme o přestávce nepozornosti naší spolužačky a sebrali jí ten sešit. Rozhodli jsme se, že markantně zvýšíme cenu tohoto „pokladu“, když tam budou fotografie s „vlastnoručním“ podpisem Vinnetoua. I dali jsme se do práce. „Hele, ale von asi nechodil do školy, jak se asi podepisoval?“
„No, já jsem slyšel, že ho naučil číst a psát jeho bílý bratr Old Shatterhand, proto mu taky dal svou ségru Nšo Či. To víš, tehdá se platilo školné!“
„Rudane, teda řeknu ti, že je fajn, že se to už neplatí. Nedovedu si představit, že bych někomu dal mou ségru, dyk je blbá (Ing arch)! To bych nevyštudoval!“

Seděli jsme v hospodě U Jakuba za rohem školy a trénovali si podpis. Ne nanečisto, samozřejmě, rovnou na fotky! Šlo nám to náramně! „A co takhle věnování? Podpis je neosobní!“ I přibylo věnování! Ač jsem byl nezletilý, rum mi chutnal, a tak nám šla práce pěkně od ruky.

Spolužačka se samozřejmě po sešitu pídila a asi cítila nějakou čertovinu. My, protože jsme měli práci, jsme se ten den už do školy nedostali. Vrchní Jiříček na nás koukal, co děláme. „Vy ste blbci, Vždyť to dítě bude plakat, takovej poklad!“
„To není žádné dítě, ale trochu zastydlá spolužačka!“ To jsme neměli říkat, Jiříček, aby to mělo punc pravosti, na to dal razítko provozovny.

Druhý den ráno jsme sešit nenápadně dali do její lavice. Když ho našla, byla šťastná. Tedy jen do chvíle, než ho otevřela. Dost dlouho s námi nemluvila a vlastně stále nemluví i když už je to padesát dva let! Taková věc se nezapomíná!

Sandokana mohla mít podepsaného Zuzana, vlastně i já. Chodil lovit holky do hotelu Holiday Inn v Bombaji. Kabir Bedi, jeho představitel, se promenoval v bílých džínách kolem hotelového bazénu. Nedal se přehlédnout. Jak jsem později poznal, byl to krásný a urostlý chlap, leč poněkud mdlého rozumu, takže věřím tomu, že se i podepisoval jako Sandokan. Jedna kolegyně k němu přicupitala v bikinách, jestli by se jí nepodepsal. Mylně se domníval, že se bude jednat o nějaké intimní partie jejího těla, ale ona mu podala fix a nastavila ruku. Byl zklamán, ale podepsal se. Ona vyhrála sázku a kapitán musel zaplatit panáky. Říkali jsme jí ať se nemyje, že budou holky v Praze čumět. Měla žárlivého manžela, tak to smyla, stejně tam nebylo Sandokan, ale Bedi.

Já jsem coby pětiletý chlapec zažil živého Sandokana, i když v té době nikdo netušil, že někdo takový bude (1955). Musel jsem chodit na módní přehlídky s babičkou do kavárny hotelu Jalta. Jako odměnu za vytrpěná muka jsem dostal v gastronomu Pelikán vedle Dětského domu párek. Jednou jsem využil nepozornosti babičky, když s dámami řešily, jestli to „plisé“ bylo „šik“ a dal jsem se na průzkum hotelové kavárny. Byl jsem zrovna v prvním patře, kde se manekýny připravovaly na druhou část přehlídky. Najednou začala hrát hudba a rozsvítily se reflektory. Nenapadlo mě nic lepšího, než sejít po schodech, které pokračovaly přehlídkovým molem. Jak jsem tak sestupoval v krátkých kalhotkách s háčkem (druh kšand) po rozzářených schodech, ozval se potlesk a smích. Všichni se smáli a tleskali jen moje babička zuřila, ale nemohla na mě. Kolem mola byly palmy v dřevěných květináčích. Až na konci mola se na mě babička za mohutného potlesku dam vrhla ohromným skokem, aby mě strhla z mola. Všechny baby se škodolibě smály, když mě babička pohlavky vystrkávala z kavárny hotelu Jalta. Podobným potupným způsobem mě navigovala na tramvaj číslo 15 do Jindřišské ulice. Na stanici jsem se zeptal „a párek dneska nebude?“ To už v babičce bouchly saze a vrazila mi facku. „Paní, nebijte toho chlapečka, co vám to dítě udělalo?“ Z krásného chlapečka vymóděného na přehlídku se díky nudlím rozmazaným po obličeji, stal chlapec ulice. Babička mne vlekla za ruku, a jak byla rozzuřená, hrábla si do svého drdolu, jinak vzorně učesaného, a udělala si vrabčí hnízdo na hlavě. Obraz bych nazval „Totální zkáza Sandokanky po rekordním skoku“. Nebraňte svým dětem v uměleckých ambicích!