Kousek od mého bydliště je dětské hřiště Okrouhlík. Bylo tam i za mého mládí. To je to místo, kde jsem nabyl přesvědčení, že ze mě Karol Divín nebude. Pro mladé: to byl slavný krasobruslař. Nejen, že se ze mne nestal krasobruslař, já jsem ledovou plochu nenáviděl. V zimě správce Okrouhlíku vytvořil mantinely z písku a polil plochu vodou. A pak pravidelně poléval, až tam vytvořil kluziště. Vstup byl korunu a za další korunu byl čaj s citronem a chleba s hořčicí. V baráku, na kterém byl nápis Agitační středisko, se člověk mohl ohřát. V té době komunisti uměli mrznout a tak se tam bruslilo každou zimu. K tomu vyhrával gramofon různé hity, jako Kristýnku, nebo Cestářskou. A také první semafórácké hity. Moje ségra mě dostala na starost. Chytla mě za ruku a řekla: „Brácha, jestli mě budeš štvát, tak uvidíš!“ A pro jistotu mi hned jednu střelila.

Na rohu Podlipek a Třístoličné čekala na ségru její nejlepší kamaráda Šárka Čvančarová. Obě byly navoněné jak drogistův pes a kroutily se, jako kdyby měly tanec svatého Víta. Tak se dokroutily až na Okrouhlík, zaplatily vstup (i za mě). Já jsem si na boty přidělal šlajfky, kličku od bruslí jsem měl na tkaničce kolem krku, stejně tak i klíč od domu. Ségra i Šárka se nakrucovaly před kluky a já jsem jim v jejich nesmělých erotických aktivitách zjevně překážel. Ony kroužily v krasobruslařských botách po kluzišti. Já jsem se po šroubech paťchal, pak jsem chvíli jel a jízda byla zpravidla zakončená pádem a k tomu Jiří Suchý pěl, že měla vlasy samou loknu. Domů jsem se vracel s fialovým zadkem a naštvaný.

Jednou se ségra rozhodla, že se mne nadobro zbaví, abych nebyl překážejícím bratrem. Dostaly se Šárkou ďábelský nápad: chytly mě každá za jednu ruku a rozjely se co nejrychleji proti mantinelu. Asi metr před ním mě pustily. Neuměl jsem zabrzdit, a tak jsem si při nárazu do mantinelu rozbil hubu. Začal jsem brečet, nahmatal jsem ve sněhu kulicha, který mi spadl, hodil jsem po Herodesce šlajfky a s nudlí až u pasu jsem šel domů.

„Honzíku, co se stalo? A kde máš Márinku? Ukaž, tobě teče krev z nosu! Ošetřím tě!“ Babička mě milovala a když se vrátila ségra z kluziště, babička jí vynadala, že takhle se nebude ke svému malému bratříčkovi chovat. Od té doby jsem na kluzišti nebyl. Na krasobruslení jsem se koukal jen v televizi. Faktem je, že jsem se v pubertě zamiloval do holandské krasobruslařky Sjoukije Dijkstra (nar. 1942). Byla to na krasobruslařku nebývale mohutná žena i když byla malého vzrůstu (1,62 m). Čekal jsem na ni (1962) před hotelem Jalta, kde tehdy bydlela. Bylo mi dvanáct, ale dočkal jsem se: vystoupila z auta, prošla kolem mě a představte si, ani si mě nevšimla! Já jsem z toho dva dny nespal. Od té doby jsem už zcela zanevřel na rittbergery, lutzy a jiné skoky, a bylo mi to šumafuk.

Můj skvělý dědeček mi udělal soukromé kluziště na zahradě v pergole. Nenazul jsem brusle, to ne, ale klouzali jsme se tam s klukama a blbli jsme tam. Tam má zlá a záludná sestra nesměla a čaj a chleba s hořčicí nám dělala babička.

Vzpomněl jsem si na mládí na Okrouhlíku, protože tam teď chodím s Amálkou a s Honzíkem. Je tam spousta nádherných atrakcí, prolézaček, kolotočů, skluzavek a hradů. Z agitačního střediska je dnes skautská klubovna. Na ochozu nad hřištěm byly houpačky - dvě lavičky proti sobě pod stříškou, tam jsme randili a kamarádi tam odborně kouřili Partyzánky, pili jsme rum z placatek, zkrátka, byli jsme dospělí. Dnes je na ochozu neuvěřitelná atrakce - lanovka. Jezdec si vytáhne na dřevěnou lávku sedátko, usadí se a rozjede se ďábelskou rychlostí dolů. Na konci lanovka zbrzdí a zastaví se o pneumatiku. Jezdec se musí pevně držet, protože je katapultován setrvačností do výšky. Pak se kyvy uklidní a jezdec sleze se slovy: „to nic není“. Ale oči mu planou štěstím, jaký to byl adrenalin. Amálka i Honzík celou jízdu ječí a já si říkám, že randící houpací lavičky byly dobré, ale pokrok se nedá zastavit.

Tak jsem si skvěle užil pololetky Amálky a karanténu Honzíka.