Klukovské vzpomínky 642
„Žijeme Olympiádou!“ Tímto výrokem nás masírují denně v televizi, v novinách, v reklamách, prostě všude. Nedá se tomu uniknout. Mě osobně sportování v koncentráku nezajímá. Nejenom proto, že se o sport nezajímám, ale uspořádat údajně největší sportovní svátek v nesvobodné zemi je blbost. Ukazuje to jen na to, jak je Olympijský výbor chtivý peněz, a je mu úplně jedno, kdo mu zaplatí. A lidé, co si říkají sportovci a jejich jediná výdělečná činnost je sport, jsou ochotni pro peníze udělat cokoliv. Se sportem to opravdu nemá nic společného.

Rusové uspořádali zimní olympijské hry v subtropickém pásmu, jen aby se Putin předvedl. V Rusku i v Číně milióny lidí hladoví, ale vyhazovat peníze na nesmyslnou věc, jen aby se předvedli, že to dokážou? Putinovi to překazili Ukrajinci, kteří si dovolili protestovat proti obsazení Krymu. Celý svět ho měl obdivovat a zpropadeným Ukrajincům se nelíbilo, že jim imperátor ukradl kus země. A tak obrátili pozornost světových medií od olympiády k agresi.

Příští ZOH by se mohly pořádat v Libyi. Sahara je dost dobrá na zasněžování. Ostatně, když v Dubaji může být sjezdovka? Venku +50C, uvnitř -5C. Ale v Emirátech lidé neumírají hlady, jako v Číně a v Rusku.

„Co říkáš Ledecké, je dobrá, že jo?“
„Upřímně? Je mi ukradená. Profesor MUDr. Pomahač, to je obdivuhodný člověk, ale sportovci jsou mi ukradení. Dělají jen čínským komunistům reklamu, nic jiného.“

Teta Alena z Brna se teď zuby nehty brání nařčení, že pro svou sebeprezentaci vyhodila dva milióny za rok. Je to do nebe volající. Ale zveřejnění kolik dostali dotací naši umělci, protože nemohli vystupovat, to je bomba! Jakási Tereza Kerndlová dostala myslím milión, přitom si koupila ve Španělsku vilu. Neznám tu slečnu, mám dojem, že má tatínka, který o sobě tvrdil, že je velkým swingovým umělcem a protože kamarádil s Klausem, byl všude a dvakrát. Já vím jenom to, že zpíval v baru na lodi a na to ještě stačil, jinak jeho zpěv podle mě, byla bída. Chudák Míša David také natáhl ruku a přistály mu na ní milióny. Klidně ještě prohlásil, že covidové šílenství přežil u moře. Stejně tak Lucinka Bílá, která si ze samé bídy koupila další nemovitosti. Co je do nebe volající, že vdova po Božském, která nic nedělá a nedělala, dostala milión a půl! Za co proboha? Za to, že ji ze všech televizí vyhodili, když ji tam Božský protlačil? Za to rozhodně nemohl covid, ale její talent, který se limitně blížil nule! Chudák, to jí peníze po mistrovi nestačily? Hloupá a nenažraná!

Doufám, že toto veselé rozhazování miliónů skončí. Soudruh Toman a jeho povedená komunistická rodina mají dostat milióny za pozemky, které koupili za pár šlupek. Soudruzi vědí kudy na věc! A teta Alena vydala příkaz a příslušní úředníci konali. Snad tomu už nová vláda učiní přítrž.

Trochu z jiného soudku. Je povětrné počasí. Vítr, jako přírodní živel se nedá zastavit a nenechá se omezit. Zažil jsem orkán na začátku sedmdesátých let na letišti v Bratislavě. Vítr sílil a tak jsme museli letadla ukotvit. Čmeláky jsme odtlačili na trávu. Před tím jsme museli zavrtat do země kotvy. Nad ně jsme postavili éro a protáhli jsme lana mezi oky na křídlech a na konci kotev. A pořádně jsme lana vyšponovali. Vítr sílil. Chodili jsme na roh hangáru kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Vítr už dosahoval rychlosti přes sto kilometrů za hodinu. Vylezl jsem zpoza hangáru a poryv se mnou seknul na zem. Zdaleka jsem nevážil tolik, kolik dnes, ale žádným drobečkem jsem nebyl ani tehdy. Najednou jsem viděl, jak poryv nadzvedl Čmeláka, vyrval kotvy ze země a otočil ho kolem připoutané ostruhy jako by to byla hračka. Za pilotní kabinou byl plátnem potažený trup zkroucený jako hadr při ždímáni. Ocasní plochy byly v normální poloze, ale příď s motorem, pilotní kabinou a křídly byly v poloze „na zádech“. Nikdo nechtěl v té slotě jít zkontrolovat letadla, která stála vedle. Silvo Novotný a Karol Pastucha, dva neuvěřitelní nacionalisté a pitomci, nás tam poslali „lebo sme boli Čehúni z Prahy“. A tak jsme tam s Jirkou šli. No šli je nadnesený výraz, přikrčeni jsme se snažili dostat k letadlům. Když jsme viděli jak si vítr pohrával s dalšími aeroplány, zvítězil pud sebezáchovy a vrátili jsme se do hangáru, odkud nás pozorovali slovenští kolegové. Vítr v tu chvíli hodil jednoho Čmeláka na druhého. Když ten tanec skončil, byla poškozená tři letadla a jedno bylo zničené. A nám sebrali prémie, „lebo sme boli z Prahy“. Další den jsme si vzali na hotelu věci a odjeli do Prahy. Já jsem s mým jménem v Bratislavě prostě dělat nemohl. Tak to byla vzpomínka na orkán na začátku sedmdesátých let. Doufám, že se současný vítr brzy uklidní. I když už nechodím po ploše letiště, kolegům nepřeji nic špatného…

Praha, 20. 2. 2022