Stovky dobrovolníků pomáhají při organizování humanitární akce pomoci uprchlíkům. Při takové akci většinou pomáhají také první dámy. Kde je naše první dáma? Existuje ještě? Nebo její dcera, která se dost často pasovala do role své matky, hlavně když byla příležitost předvést nové šaty. K čemu vůbec máme prezidenta, jehož provoz nás stojí milióny? Prezidentka Čaputová se jela podívat na hranice Slovenska, aby na vlastní oči viděla, jaká je situace s uprchlíky. Náš prezident je zalezlý v Lánech. Když ho náhodou ztopoří, tak stejně dělá jen ostudu a blábolí nesmysly. A že by dal něco na uprchlíky? Nebo že by Nejedlý, agent KGB, dal něco z fondu této organizace? To je blbost!
Ale nechme neveselé současnosti. Mám vyhřezlé ploténky a lékařka mi doporučila operaci páteře. Kdo by si nechal kuchat jen tak mírnyx-týrnix páteř? Já ne, jsem posera. Ale lékařka mi řekla, že mě ta pravá noha bude bolet víc a víc, až nebudu chodit vůbec. A mám dojem, že to pomalu nastává. Někdy mě noha bolí jak čert. A to se belhám jako stařec. Vím, že chodit jako Harapes nikdy nebudu, ale aspoň „srovnat krok“!
Kolega z letiště, kterého jsem potkal na stanici tramvaje U Klamovky, na mě koukal a povídá: „Ty se nějak šouráš, nebolí tě páteř?“
„Bolí mě a hodně, ale ne páteř, ale noha.“
„Hele, já jezdím do Třeboně, dříve to platila aerolinka, teď si to platím sám, ale mně to pomáhá.“
Tak jsem si našel Lázně Třeboň a tam nabízeli čtyřdenní pobyt se čtyřmi kůrami. Dám ploténkám poslední šanci! Zaplatili jsme si tento zájezd. Miluji jižní Čechy a do Třeboně jsem jezdil na ryby ještě když jsem měl chatu ve Veselí. Třeboň byla za komunistů zdevastovaná, jako všechna města v naší zemi.
Když jsme se ubytovali v lázních Aurora, rozhodl jsem se vyrazit do města. Byl jsem zvědavý, jak vypadá dnes. Zavolal jsem kamarádovi přes ameriky, který má na kraji Třeboně dílnu, že bychom mohli jít spolu na pivo. Řekl mi, ve které hospodě bude. Jmenuje se vznešeně Steak and cafe. Když jsme ji konečně našli, byla to hospoda, jak z komunistického seriálu od Dietla - kategorie 6. Fakt strašná! Byl jsem tam autem, a tak jsem si dal nealko, ale to mi nevadí. „Co bys tady chtěl vidět?“
„Chtěl bych si dát někde rybu, prý je tady restaurace Šupina.“
„To máš hodně peněz, tam tě oholí bez nože. Domluv se tady s Mariánem, ten ti udělá ryby, o kterých se ti nezdá!“
„Jo udělám, a jaké chcete?“
„Nějaký průřez, my jíme všechno.“
„Domluveno, v pátek po sedmé, jo?“
Netušil jsem co jsem vypustil z huby. V pátek jsme přišli do tohoto království umakartu. To, co následovalo, bylo neskutečné. Marián nosil a nosil a bylo to opravu neuvěřitelné: pečený candát, pečený pstruh, kapří podkovy na jakémsi skvělém koření a na závěr pekáč s filetem z kapra v sýrové omáčce. Oči by jedly, ale už jsem to neměl kam dávat. Marián servíroval a prostíral jak v Grand hotelu. V tomto prostředí to byl opravdu zjev!
„Proboha, kde jste se tady vzal, vy jste absolutní profesionál!“
„Dělal jsem v drahých podnicích, ale tady jsem svým pánem a všechny ty lidi tady znám. Vy prej máte nějaké ameriky, říkal Láďa. Já mám jen Jaguara XJS.“
„Šestku, nebo dvanáctku?“
„Dvanáctku, ale miluji ji!“
Odvalili jsme se domů a nemohli jsme si srovnat, jak je možné, že v takové špeluňce může být takový kuchař a vůbec sympatický člověk. Inu, zdání klame.
Ještě jedno gastronomické překvapení jsme objevili v Třeboni. Město vypadá úplně jinak, než jak vypadalo za mých časů, je krásné. A v jedné uličce jsme objevili lidové indické malůvky a nápis Curry House. Miluji indickou kuchyni, tak jsme se rozhodli tam zajít na večeři. Mám dojem, že rozeznám dobrou a špatnou indickou restauraci. Tato patří k absolutní špičce! Zeptal jsem se dívky, která nás obsluhovala a která mluvila perfektní češtinou s nepatrným přízvukem, odkud je.
„My jsme z Nepálu.“ Z Nepálu? Jak mohou v Nepálu něco vědět o Třeboni? To je nakonec jedno, jen ať vaří dál tak skvěle.
„Z Nepálu, říkáte? To musíte znát knedlíčky mo mo!“
Dívka se rozzářila: „No jasně, to je naše národní jídlo, jako u vás knedlo, vepřo, zélo. Odkud to znáte vy?“
„Pracoval jsem v Anglii a byl jsem v nepálské restauraci a tam mi dvoumetrový Nepálec přinesl na stůl knedlíčky se slovy: to vám musí chutnat. Takovému člověku se neodporuje. Tak jsem snědl a byly skvělé. Škoda, že je nemáte na jídelníčku.“
„Tady to nikdo nezná, ale když zavoláte, rádi vám je uděláme. Já zase miluji vaši svíčkovou a řízek s bramborovým salátem. Nebo váš špenát na špeku a s česnekem, toho sním celou mísu!“
Z Třeboně jsme jeli do Slavonic, tam jsme bydleli v hotelu Besídka, který patří divadelníkům ze Sklepa. Velmi svérázný hotel a velmi dobrý. S Pavlem, kamarádem z dětství, jsme jeli na Landštejn. Hrad je dnes úplně jiný, než za našeho mládí.
„Představ si, že dokonce vybírají vstupné, taková drzost! Když jsme spali na hradě, tak ani rodiče tý výběrčí nebyli na světě! Dyť my jsme místní a žádný turisti! Měli by nám vydat nějaký pasy. Prej platit za vstup, blbost!“
Po týdnu jsem se vrátil domů, pustil jsem na sebe televizi a byl jsem zpět ve strašné realitě, které jsem se vyhnul v pohádkových jižních Čechách a s mými kamarády, kteří mě vrátili do krásných let mého mládí.
