Jen jednou tam byl tramvaják, který tvrdil, že jeho nejoblíbenější zábavou jsou karty v hospodě U vystřelenýho voka. „A kam byste nás zavedl?“ ptal se Háma. „No kam, přeci k nám na Žižkov. První votevírá Briketa, tam ráno na polívku a po práci k Voku.“ Ten pán sice nebyl vůbec ušlechtilý a neměl vznešené zájmy, zato vyhrál nejvíc peněz v této soutěži! V létě o prázdninách, opakovali tento pořad. S chutí jsem se na to opět podíval. Pán měl encyklopedické znalosti a ještě byl vtipný.
Název „pražská kavárna“ má podle zneuznaných politiků pejorativní nádech. Považuji se za hrdého člena pražské kavárny. Ne, že bych tam trávil většinu času, ale zajít si na kávu a dvojku vína s přáteli není sice ušlechtilé, ale je to dobré. V době, kdy jsem měl velmi zopovědnou a stresující práci, jsem se po práci zastavil na dvojku U hroznu. Člověk tam vypnul, vypláchl si mozek a domů šel s čistou hlavou. Ne, že bych byl denně na šrot, opravdu jen skleničku a pak jsem přešel ulici a byl jsem doma. No, někdy se povedlo, že se utrhnul kamínek z laviny, a pak přejít ulici byl umělecko-artistický výkon.
Už dávno nebydlím ve Vršovicích. Jsem zpět na Smíchově a tak jednou týdně zajdu do Jeep baru. Pozdravit se s Pavlem, doyenem naší stolní společnosti. Je mu sice devadesát, ale energie a chuti do života má víc, než jeho šedesátiletý syn, majitel baru. A je to odborník nejen na elektrotechniku, v čemž je študýrovaný, ale hlavně na historii Košíř a Smíchova: „Pamatuješ, jak měl starý Šťastný trafiku u vchodu do Klamovky?“
„No jo, to je už strašně dávno. Taková zelená dřevěná bouda to byla. Ale v té době jsi nemohl kouřit, to jsi byl ještě malej kluk.“
„Pavle, já nekouřím dodnes a jsem starý chlap, ale chodil jsem tam pro cigarety tátovi. A za tou boudou byl vlez do podzemní štoly, která prý končila na Bílé Hoře. My jsme tam nesměli a co se nesmí je přitažlivé, tak jsme tam lezli, abychom to prozkoumali. Oni nám to zatloukli prkny. Ale co jsou prkna pro mladé výzkumníky? Dědek Šťastný nás prásknul ředitelce školy, která nebyla našemu výzkumu příliš nakloněná. Chodba byla asi po pěti metrech zavalená. Bůh ví, jestli to vůbec byla chodba.“
„Než se začaly stavět ve dvacátých létech domy, byly zde vinice a cihelny. Takže dost možná, že to byl pozůstatek nějakého sklípku. Pamatuji si, že to mělo kamenný portál.“
„Jo, a Šťastnej tam chodil močit, proto nechtěl abychom tam lezli.“
Plácek, kde stála trafika je tam stále. Ale kolem řádí bagry a buldozéry. Zplanýrovali první krytý tenisový kurt, který nechal postavit Vlasta Burian, starou slévárnu, a hlavně park a cesty přes něj. Pod parkem byl protiletecký kryt a v parčíku byla vodní nádrž, kam se chodil pravidelně na Silvestra koupat Jarda Vlček. Díky příkladné péči městského úřadu o městskou zeleň je to všechno v háji. Zase se tu budují další byty, pardon - apartmány. Kolem je už několik zcela nových domů. Díky ceně za byt, která silně připomíná drahotu, jsou většinou prázdné. Netuším, pro koho se tyto byty staví. Je fakt, že za mého mládí bydlel pod Klamovkou jediný cizinec Gunter Sachs, se kterým jsem chodil do školy a německá spisovatelka Lenka Reinerová. Ta sice byla Češka, ale slovo česky nenapsala. Zato to byla teta mé spolužačky a celoživotní lásky Míši. A najednou je tady spousta Rusů. Bydlí ve „skleněném pekle“ řečeném přehrada. To stojí na místě cihelny. Tam jsme si jako děti chodili hrát. Pak cihelnu zbourali a postavili místo ní autodílnu Sběrných surovin. To byl náš sklad součástek pro naše letectvo, které jsme si vybudovali s bratrancem na stromech u nás na zahradě. Natahali jsme domů palubní desky ze starých náklaďáků, Todor vše umně pospojoval, vybavil autobaterí a tak nám palubní deska ve Spitfiru nebo Wellingtonu svítila a blikala jako ve skutečném letadle. Dnes tam bydlí Rusáci, kteří jezdí do „šíleně vzdálené“ školky (500 metrů) svými obřími teréňáky. Zásadně staví v křižovatce a chovají se arogantně. Prostě „noví Rusové“. Aby je čert vzal i s jejich trpaslíkem.
Ze všech stran se na nás valí špatné zprávy a tak jsem trochu zavzpomínal na doby, kdy liliputin byl jen pouliční rváč.