Prezident podepisuje kámošům amnestie, protože si to Mynář přeje. Otázka je, jestli to vůbec podepsal. Sice otočil, co se týká Putina, ale Nejedlého, ruského agenta, nechává na Hradě vládnout dál. Ten nemá žádnou imunitu a stejně ho nikdo nezavře! Já vím, druhý den by mu Mynář rukou prezidenta podepsal milost. Ale taková prohlídka jeho kanceláře by možná BIS překvapila!
První dáma je také zalezlá, stejně jako povedená dcerunka. Žádná charita, žádná pomoc utečencům. Ale kráčet jako sádrový trpaslík Španělským sálem, to přesvědčí národ, že existuje. Jsou u nás lidé, kteří protestují proti pomoci Ukrajincům. Divím se že Okamurovi a spol. nevadí půlmiliardový rozpočet na provoz prezidentské kanceláře, jejíž aktivita je nulová. Prezident pracuje deset minut týdně, tedy má dojem, že pracuje, jinak má pyžámkové dny. A Mynář má určitě už podpisové právo. Tak může pan prezident svému oblíbenému plyšovému pandovi, dárku z Číny, nerušeně vyprávět pitomosti.
Naštěstí KSČM zmizela ze scény. Co na ruskou invazi asi říká soudružka Semelová? A co soudružka Konečná? Když jako nejmladší poslankyně nastoupila do parlamentu, tak říkala, že miluje Sovětský Svaz, protože jí tatínek vozil z Moskvy granátová jablka! Dnes její milovaní Rusové hází po dětech na Ukrajině zcela jiná granátová jablka - a k jídlu nejsou.
Pryč od politiky. Měl jsem smolný týden. Začal dobře. Volal mi nakladatel, že má nová knížka je už vytištěná, a že mi ji přiveze do Prahy. Prohlédl jsem si ji. Grafik Honza Černý opět odvedl skvělou práci. Zavolal jsem mu, abych ho pochválil. Knížku by měl dostat jako první. „Mám pro tebe knížku, moc se ti povedla! Jak se máš?“
„Umírám!“
„To jsou blbé kecy. O tom se nežertuje!“
„Jsem v nemocnici v Benešově, jestli chceš, tak mi ji přivez.“
Když jsme tam s jeho ženou přijeli, ošetřující lékař si nás vzal stranou a ohromil mě: „Dobře, že jste tady, nejspíš vidíte pana Černého naposledy.“ Na pokoji byl Honza napojen na hadičky a všelijaká světýlka kolem něj blikala, ale jinak vypadal celkem dobře.
„Nazdar Čechu! Rád tě vidím, můžeš mi otevřít pivo? Mám na něj strašnou chuť.“ Hanka mu otevřela pivo. Já jsem mu ukázal knížku.
„Čechu, vezmi mi ji domů, tady na to nemám místo. Doma si ji v klidu prohlédnu.“ Neprohlédl, druhý den zemřel. Odešel můj úžasný kamarád, skvělý grafik a hlavně člověk, který mi bude hrozně chybět.
Jel jsem na Strahov na poštu poslat kamarádovi na Slovensko mou knížku. Adresu jsem si napsal na kousek papírku. Na poště jsem zjistil, že jsem papírek nechal doma. Sedl jsem do auta a jel jsem pro papírek. Večer jsem měl jet za milovanými vnoučaty. Byl hrozný vítr. Když jsem vyjížděl ze zahrady, vítr začal zavírat bránu. Chtěl jsem to projet rychle, aby mně brána neodřela auto. Chytil jsem předním blatníkem o sloupek. Sloupek byl pevnější! Naštěstí jsem nezavadil o vedle stojícího Jaguára. To bych se asi už picnul. Nadával jsem si do debilů a kreténů a jel do Hostouně. Chtěl jsem zavolat mobilem Petře, že jsem u nich a že jim asi nejde zvonek. Mobil jsem nechal doma! Naštěstí mě Amálka vyhlížela a přišla mi otevřít. Prostě: na co jsem sáhl, to se nepovedlo! Mám řidičák od roku 1972 a nikdy jsem neboural. A teď si zmuchlám blatník jako nějaký začátečník! Hrál jsem si s Honzíkem a s Amálkou s auty. Honzík vykřikoval: „Ty jsi policajt a já tě nabourám!“ Amálka ho okřikla, že jsem už dneska boural, a že bych byl smutný. Večerní návrat do Prahy naštěstí proběhl už bez problémů.
Doufám, že jsem si smolné dny do sytosti vybral, a že při křtu mé knížky „Jak jsem potkal prototypy“ k ničemu neočekávanému nedojde. (12. dubna U Kašpara, Pod nuselskými schody 1 v 18 hodin)