Byl jsem navštívit kamaráda Pavla, majitele automobilového muzea v Nové Bystřici. Je to neuvěřitelné muzeum. A že jsem jich po světě viděl! Před muzeem stál léta vrak malého náklaďáčku Chevrolet Superior 1926. Netušil jsem, jestli je to poutač, nebo zda je tam prostě jen na dožití. Původně sloužil pro svoz drenážních nádob z ropných vrtů. Když už auto drželo pohromadě jen žlutým lakem, ujal se ho Ondra Hercík a vytvořil z něj nádheru. Dnes stojí s dřevěnou kabinou a dřevěnou korbou, na které jsou lavice, v expozici. V Americe se tomu říká „people mover“. A slouží třeba k dopravě dělníků na poli. A já jsem ho zažil při letecké show v Phoenixu, kde vozil vedrem znavené diváky (třeba mě) z jedné strany expozice na druhou. Nádherná práce, truhlář a automechanik v jedné osobě vytvořil z totálního vraku nádherný kus do sbírky. Nový je žlutý Lincoln v čele sálu s Lincolny. Úžasná je historie nákupu předválečného Lincolna, kterého objevil ve stodole v USA jeden hledač pokladů. Majitelka, stará paní, chtěla auto prodat, ale s podmínkou, že si odvezou všechno, jak to stojí a leží. Včetně strojů, ponku, náhradních dílů, prostě celou dílnu. „Buď všechno a nebo nic! Manžel se tady v tom krámu rýpal celé dny, vůbec se mnou nebyl, tak to naložte, ať už to tady nevidím!“ Chlapci přijeli se dvěma náklaďáky a začali nesměle vynášet věci z dílny. „Vemte i ty reklamy na zdech a i tu hudební skříň s deskami. On si tady vyhrával a já byla sama doma.“ A tak se do trucků stěhovalo všechno, co bylo v dílně. Když Pavel vybaloval kontejnery, nestačil se divit, co koupil! „Nepřehnali jste to? Nebude paní naštvaná, že jste vzali i nádobí a vařič?“ „Ten hrnek od kafe za námi ještě přinesla s tím, že řekla všechno!“ A tak se renovátorská dílna přestěhovala z Iowy do Nové Bystřice a podle fotek to Pavel nainstaloval tak, jak to bylo v Americe. A tak vznikl úžasný autentický koutek z USA v Jižních Čechách.
Tentokrát jsem si v muzeu koupil jen jednoho angličáka, ale krásného! Na rozdíl od Slavonic, v Nové Bystřici byly otevřené hospody a zmrzlinárny. Prostě město žije. Slavonice jsou krásné, ale mrtvé. Jsou plné cizinců a turistů tuzemských, ale krom hotelu Besídka, založeným Divadlem Sklep, bylo vše zavřené. Nejlepší byly nápisy na restauraci Mázhaus. Připomínalo mi to Hospodu na mýtince, kde hospodský měl rád hospodu, ale neměl rád lidi. Na krásných renesančních náměstích vše pečlivě zavřené, protože by jim tam chodili lidi a oni by museli, nedej bože, pracovat! To je lepší brečet, chtít dotace a volit Babiše, protože jen on na nás myslí! Všechny žadatele bych nakopal! Jediná fungující hospoda v hotelu Besídka tak praskala ve švech.
Můj kamarád Pavel, který je architekt a ve Slavonicích bydlí, nám vyprávěl, jaký musel být šok pro bolševické lampasáky pohraniční stráže, kteří bděli nad mravní čistotou svého zpustlého města, když tam najednou vtrhli nevázaní „Sklepáci“. Koupili polorozpadlý dům, udělali z něj hotel a „Spojený evropský bar“, vše zdobené mařížskou keramikou. Pořádali a pořádají divadelní a filmové festivaly ve dříve chcíplém městečku. Slavit se mají přeci jen narozeniny soudruha Lenina, První máje, Deváté květny a měsíc Československo-sovětského přátelství. Pořádek musí být! A ne dělat koncerty a bordel, kdy si kde kdo namane a ještě sem tahat cizince - nejspíš agenty CIA.
„Představ si, že ti debilové, kteří neochvějně bránili hráz míru a socialismu, zplodili stejné debily a ti nejspíš budou mít stejně dementní děti. Naštěstí bydlí v panelácích mimo střed města.“
Včera odpoledne jsme seděli na terase u Petrovy chalupy a koukali jsme na Landštejn. Tak jako se mi neomrzel pohled na Hradčany, stejně tak se mi nikdy neomrzí pohled na tento impozantní hrad. I když už není jako za mého mládí, částečně ho dostavěli a už na něm nemůžeme spát. Ale je stále krásný. Pak jsem jel kabrioletem po parkových cestách zvaných silnice druhé třídy a kochal jsem se. Když se člověk kochá, nespěchá. Spěchající vidláci ve stříbrných Octáviích na mě blikali, abych uhnul. „Tak jeď s tím tříválcovým zázrakem, aby ti u tety Máni nevystydla husa, nebo řízek!“ Uhnul jsem s tím, aby ten umaštěný blb v kapsáčích a rybářské vestě, mámě zase ukázal, jak jim oktávka jede a tady ten křáp bez střechy, co se tady s tím šedivým dědkem a bábou motá, předjel. Je fakt, že na normální nezáživné silnici by mu to asi šlo těžko. 350 koní pod kapotou on nejspíš nemá!
Ve Veselí jsem najel na dálnici a jak se říká v pohádkách: „Zazvonil zvonek a pohádky byl konek!“
