Jezdil jsem rád na Aviatickou pouť do Pardubic. Bývala to největší naše letecká show. Dva roky se díky covidu nekonala, a tak jsem se o to víc těšil. Velký letecký svátek! Letos měla být u příležitosti pouti ještě pokřtěná knížka „Kam kráčíš ČSA“, kterou dal dohromady cpt. Venca Vašek. Vydání knihy je věc záslužná, protože odhaluje pozadí pomalého zániku druhé nejstarší letecké společnosti na světě. Svými postřehy o vzniku kolapsu do ní přispěli piloti i ekonomové, ba i já jsem přispěl.

Jezdíval jsem do Pardubic již v pátek, protože se tam slétávali létající krasavci a u příležitosti volnějšího pátečního režimu tam dělali s aeroplány psí kusy. A dobře se tam fotografovalo, protože tam nebyli chlapečci v modrých bundičkách. Nebo jich tam bylo minimum a dali se ukočírovat.

Člověk míní a pán Bůh mění: v pátek až do šesti hodin v Pardubicích lilo, tak jsem ani na letiště nejel. Zůstali jsme ve městě a objevovali gastronomické poklady města. Ve starém městě jsme našli nepálskou restauraci. Neuvěřitelně skvělá! Vřele doporučuji.

V sobotu jsme jeli ráno na letiště, abych si mohl vyfotografovat letadla bez lidí. Parkoviště bylo za dvě stovky plus vstup. Parkoviště za dvě stě pouhé tři kilometry od letiště!

Díky frontě byly nádherné mraky. Tak se krásně fotografovala stojící letadla. Leč bylo jich proti létům minulým žalostně málo. Ani unikáty, které dlí v Čechách - jako je P-51 Mustang, Hawker Hurricane, Spitfire, nebo Texany, tam nebyly. Poprvé jsem viděl a slyšel na vlastní oči a uši Hawker Sea Fury. Proč mluvím o očích a uších? Letadlo je nádherné a obrovské. Osmnáctiválec Bristol Centaurus má šoupátkový rozvod a velmi tichý chod. Proto i uši si užijí!

Na letiště se blížila studená fronta s deštěm. Liják začal přesně ve chvíli, kdy se měla křtít kniha „Kam kráčíš ČSA?“ Normálně se kniha křtí šampaňským, ale tady v Pardubicích, než stačili otevřít šampaňské, pokřtil knížku liják. Knihu napsal a příspěvky od ostatních autorů uspořádal bývalý display pilot MiGu 29 a kapitán ČSA Venca Vašek. Téměř všichni autoři příspěvků se na křtu sešli. Když liják začal, namačkali jsme se do stanu zvukaře. Poslední přijel s dvoukolákem plným knih nakladatel Arnošt Moucha. Vozík se už pod stan nevešel, a tak knížky ač zabalené v papíru, byly pokřtěny tím deštěm. Déšť přešel a tak se mohl opravdový křest uskutečnit pod širým nebem. Byli jsme poněkud navlhlí, ale dobrou náladu jsme neztratili.

Náladu jsem ztratil, až když mě vypoklonkovala vedoucí show, že nemám „zlatou vstupenku“ která by mne opravňovala k tomu, abych mohl fotografovat z míst, kde bývala tribuna. Teď tam bylo jen několik mokrých židlí. Holt pro zlatou vstupenku se musí něco vytrpět! Tak jsem mohl fotografovat jen z míst, kde nebylo nic vidět. Přede mnou byli jen hasiči a houf telefonistů-fotografistů. A beton na kterém se vše odehrávalo byl strašně daleko.

Show začala trapným průletem dvou Gripenů. Fíí z jedné strany, fíí z druhé strany a to bylo všechno! Žádné „touch and go“, žádný let na minimálce. Při předchozích poutích to bylo normální. Je to přeci naše letectvo, placené z našich daní. Ani Alcy, ani L-39. Účast našeho letectva byla minimální.

Vztek ve mně stoupal, až jsem se rozhodl, že pojedu domů. Protože ředitelem soukromé letecké školy, která školí piloty našeho letectva, je pilotem vrtulníků, celý program byl prokládán lety vrtulníků. A ty mě skutečně moc nezajímají. Replika Bleriota měla poškozený motor. Letadlo Wright nelétalo, protože byl silný vítr. Prostě, celkový dojem z pouti byl takový, že kdyby tam příště přivezli kolotoče, bylo by to úspěšnější a stylovější.