„Dědo, to je správná blbost, musíme zůstat ve vodě, abychom nezmokli!“
„Amálko, dědeček neříká blbosti, tady jsme pod střechou a neprší na nás, nebo máš dojem, že na nás prší?“
Nakonec déšť přešel a maminka se vrhla na své ratolesti s ručníky a já jsem šel uvařit čaj, aby jim nebyla zima. Byla to náramná legrace a užili jsme si to.
Jednou za dva týdny jezdíme s naší stolní (muzejní) společnosti do cukrárny v Tuchlovicích na dorty. Je to neuvěřitelná cukrárna. Mají i zmrzlinové poháry, koktejly a vafle polité borůvkami se smetanou, ba i obložené chlebíčky. Prozradil jsem to našemu diabetologovi, že chodíme občas hřešit do tohoto skvělého zařízení. „Doufám, že chodíte domů pěšky!“
„Pane doktore, je to třicet pět kilometrů, to bychom neušli! Ale držíme před i po akci dietu, přísnou dietu!“
Nejsem milovník dortů, ale není dort jako dort. Není to prostoduché ládování se sladkým, to je intelektuální událost, je to krása lahodící oku i chuťovým buňkám! „Víte, když vás déle nevidíme, máme o vás strach. Bab, které sem chodí v neděli odpoledne na dortíček a kávičku, těch je spousta, na ty jsme zvyklí, ale partu starších pánů, kteří se ládují dorty, tak to tady nemáme! O to si vás víc vážíme!“ Nejmladšímu Matoušovi je čtyřicet a pak jsme tady my důchodci, a doyen naší stolní společnosti Pavel má devadesát. Pavel požaduje delší pauzy mezi jednotlivými koly, protože prý už má scvrklý žaludek. A pravidelně na cestě domů říká, že už s námi příště nepojede, že je mu těžko. A pojede, a já vím, že se hned den po návratu z Tuchlovic na další návštěvu těší.
Pro mě do smrti bude cukrárna a dorty spojené s paní Zvolánkovou a její červenou cukrárnou na Plzeňské ulici poblíž školy. Bolševici kupodivu nechali mini cukrárnu manželům Zvolánkovým. Ne, že by jim to nechali, majitelem byla Jednota, nebo kdo, ale nechali je v jejich bývalé cukrárně pracovat. Chodili jsme tam ze školy a děda nás tam bral se ségrou. V zimě jsme dostali kakao a pařížana, v létě do chromovaných pohárů zmrzlinu a děda si dával kafe a sklenici vína. Paní Zvolánková měla bílou zástěru na černých šatech a krásně voněla.
Když jsem se v roce 1978 ženil, objednal jsem si u Zvolánků dort. „Honzíku, tvé mamince jsem dělala dort, tvá sestra měla svatební dort od nás a jsem ráda, že jsem se dožila toho, že udělám dort i pro tebe!“ A byl samozřejmě skvělý. Cukrárna měla nábytek z chromovaných trubek a červeně lakovaného dřeva. Ve stejné červené měli i stoletý mlýnek na kávu. Táta jim ho mnohokrát opravoval, protože opravdu už měl nejlepší léta za sebou. Na šuplíku, kam padala umletá káva byl prodřený otvor od toho, jak desítky let paní Zvolánková bouchala rukou do šuplíku, aby všechna káva vypadla do pytlíku. Měla na pravé ruce velký prsten a ten tam prodřel za ta léta díru. Táta to opravil pájkou, ale pájka ze zeslabeného místa za čas vypadla a tak táta musel operaci opakovat.
Nejsem milovníkem sladkostí, ale dorty z Tuchlovic jsou něco mezi nebem a zemí. Podobně skvělé dorty dělá moje snacha. Je sice vysokoškolsky vyučená, ale má dar těsta. A má naladěné chuťové pohárky na sladkosti a je v tom mistr.
S dorty od Petry jsem měl skvělou příhodu: Předloni Amálka nesla patentní pouzdro s dortem, který dělala její maminka. Pouzdro, jak už se to občas stává, nedrželo zavřené a jak mi je Amálka podávala s přáním všeho nejlepšího, otevřelo se a dort spadl na schody. Petře ruply nervy a začala na Amálku řvát. Jasně, dort dal spoustu práce, která byla zmařená. Ale chudák Amálka za to nemohla. Dostal jsem nápad, že dojdu pro dortové vidličky a budeme jíst dort z betonových schodů. Houby se děje! Ale Petra vzala lopatku na dorty a dort shrábla se schodů a dala ho na talíř. Vlastně se nic nestalo. Ale představa, že si sedneme a budeme jíst dort ze země, mne nadchla! Zkrátím to: snědli jsme ho! A byl skvělý!
